Když vás dostihne čas...

Jen co jsem seškrábala kakaové těsto z rukou a konečně objednala důležité věci na maturitní ples, uviděla jsem na notebooku ikonku s nápisem: blog. 

O ou!

Nechtěla jsem se ani dívat, jak dlouho jsem nic nenapsala, protože bych se toho data zhrozila. Dřív pro mě psaní znamenalo úplně něco jiného, vždycky jsem si pro něj našla aspoň trochu času, ať to bylo kvůli článku nebo knížce. Poslední dobou toho ale bylo tolik, že jsem úplně zapomněla jak na blog tak na knížku. Nedokážu si ani představit, že před třemi týdny jsem měla stužkovák, že za tři týdny budu dělat první přijímačky na vysokou a že za mesíc jsou Vánoce! Nemám sice tak perné dny jako Týn, která nevidí nic jiného než biologii a chemii, přesto je můj den nějak moc krátký vše co vidím, se točí kolem toho, kde najdu termíny zkoušek, dnů otevřených dveří, podmínky pro přijetí a nakonec jen polemizuji o tom, jak to všechno můžu vůbec stihnout a zvládnout. Život maturanta není tak lehký, jak jsem si v září myslela.

Všechno vypadá jako dlouhá šedá cesta, co nemá konce, zdá se krásná, je vyzdobená vánočními světly, ale těch lidí. Jsou všude kolem vás a vám nezbyde než si jenom sednout na zem, složit hlavu do dlaní a doufat, že to přejde. Pokud máte štěstí objeví se vedle vás někdo, kdo vás zvedne nakohu a řekne, že to zvládnete, jenom musíte mít ostré lokty a prát se dopředu.

Říkám si, že to přejde a ze šedé nekonečné kolonády se stane ulička slávy s červeným kobercem a nataženou páskou s nápisem cíl, kterou slavnostně za znění famfár proběhnu. Možná tomu bude tak a možná taky ne, přesto se výsledek dozvíme až v květnu. Do té doby se budu snažit držet na nohou s hlavou vztyčenou vzhůru a s maturitními otázkami v rukou.

Ren

Read More

Madness is somewhere between chaos and having a dream

Po opravdu dlouhé pauze jsem zpět. O rok starší a o něco méně blonďatější. Vůbec nevím, kde začit..tak třeba takhle.

Je podzim. Není nutno připomínat, jak moc velkým lékem na srdce i mysl pro mě tohle roční období znamená. Dnes je úterý, sedím ve svém pokoji a můj momentální život by se dal vyjádřit počtem

maturitních otázek a hodin, které jsem nad nimi strávila, mililitry inkoustu a kvantem papírů. Smutný, co? Neb těžký život maturantův. (A to se všichni loni prsili, jak je maturitní ročník chill, jasně :-)))) Ale zpátky k věci.

Sedím tu tak v podkroví v lehkém odlesku zapadajícího slunce, myšlenkami bych měla být snad někde u květního vzorce tulipánu či charakteristiky asterionel. Místo toho tu opět prokrastinuju nad svými pocity. Koukám střešním oknem na modré nebe, pozoruju páru, jež zanechala před několika málo okmažiky letadla a  která se třpytí někde daleko ve stratosféře a stejně tak rychle, jako vznikla, mizí. Napadá mě spousta věcí. Jak hrozně ráda bych teď seděla tam někde nahoře a užívala si ty paprsky z pohodlí leteckého prostředku. Jak strašně osvobozující by bylo se jen tak sebrat a unášet se někam daleko mezi červánky, třeba do Miami. Jen tak se procházet po Beverly Hills nebo si dát snídani u MacLerena v centru velkého jablka. Jezdit na bruslích podél kalifornského pobřeží a připadat si jako v 90210. (každý 90´s kid se mnou teď určitě sdílí moji nostalgii!). Dělat si to, co bych zrovna chtěla, věci, co by mě určitým způsobem naplňovaly a dělaly šťastnější. Spontánně.

Místo toho si teď většina z nás smutně hoví v klasickém školním stereotypním stylu života, přichází o své iluze a všechny podstatné priority by se nám daly shrnout do tři bodů: jíst, spát, počítat. Říkám si, jestli nám to všechno za to stojí. Jestli nás opravdu po tom všem čeká život, o jakém tak dlouho sníme a nebo je tohle všechno jen iluze, kterou vnímáme jako povinnost a tajně doufáme, že si tím dláždíme cestičku k našim snům?

V kodexu naší společnosti a jejich zákonitostí nejspíš ano. Avšak kdyby to byla pravda, proč bychom měli tendenci o našem budoucím životě pochybovat? Možná proto, že dnešní doba už nedokáže využít náš potenciál k našemu vlastnímu prospěchu a my to moc dobře víme. Každý den s tím pocitem vstaváme a každý den s ním usíname. Proto chodí lidé, které baví psychologie studovat chemické inženýrství, potenciální umělci ekonomii a básníci přicházejí o iluze na lékařských fakultách. Proto se vzdáváme nasich snů za cenu alespoň špetky jistoty na rádoby spokojený a spořádaný život. Dnešní dobu ovládla věda a technika nad humanitním cítěním a peníze nad opravdovými lidskými prioritami.

 A tak se mi pak nemůžete divit, když tu raději prokrastinuji nad literárním článkem než abych se učila charakterisitku eukaryotních organismů.

No matter how old you are, where you are or with whom you are. Don't worry, the best is  yet to come.

Týn

Read More

Můj ráj na zemi

Každý na světe má svoje místo, kde by chtěl zůstat na pořád. I já takové místo mám. Znám ho už 13 let a pokaždé je mi smutno, když musím odjet a čekat celý rok, než se tam znovu vrátím a zažiji ty nejlepší zážitky z celého léta. Je to to nejklidnější a nejhezčí místo, co může být, protože je tak prosté a české. Je to obyčejná louka u řeky s hradem za zády a v noci s nebem plným hvězd.

Na tuhle zelenou louku, kde sotva zaprší, jezdím od svých sedmi let se skauty z mého města. V té době se stavěly ještě tábory dva. Jeden holčičí a jeden klučičí, protože nás jezdilo přes sto lidí. Začala jsem tam chodit se svými nejlepšími kamarádkami ze třídy a společně teď vedeme oddíl skautů a skautek. Dětí je už pomálu a nemá je nikdo vést, a tak se dva tábory spojily v jeden. Kluci a holky teď mají stany proti sobě a už neexistují žádné noci, když jste se probudili, vylezli ze stanu a na stožáru byla pověšená dámská podprsenka nebo trenky nebo vám ukradli zásekový špalek. Od doby jednoho tábora se všechno změnilo, ale i tak si užíváme spousty legrace.

 

Vodní bitvy, večery u ohně s kytarou, společné hry, výlety na zmrzlinu. To všechno a mnoho dalšího nás čeká v 16 dnech. Pro mě jsou nejlepší ty večery, když děti zalezou do stanu a je konečně klid. Většinou někdo z nás větších čeká až mu začne první hlídka, a tak se sedí ve velkém stanu při svíčkách, baterkách a světélkách na baterky (romantika) a hrají se hry. Ráno vstanete a na trávě je ještě rosa,voda krásně hučí a studí vás do nohou, když si jdete vyčistit zuby a opláchnout obličej. Celý den se pak smějete nebo zlobíte, protože děti dělají něco co nemají. 

Pokaždé, když se uspořádá další slibový oheň, kdy k nám přijdou oficiálně další členové, mám nostalgickou chvilku a vzpomínám na to, jak jsem byla malá světa neznalá, v noci brečela ve stanu, že chci k mamince, ale ráno pak na všechno zapomněla a užívala si skvělý den. Začínám asi stárnout, když na takové věci myslím, ale každý rok je tak výjimečný a nezapomenutelný, že nostalgii jen tak nemůžete odsunout, když znovu vidíte tu louku bez stanů a víte, že zažijete další skvělé dva týdny a je jedno jestli je éra vyšívání, korálků, třpytkatých tetování, cest na kole, písniček z reklam, disney filmů nebo Vánoc, pokaždé bude na co vzpomínat a těšit se, co přinese další rok.

Read More

Spring haul z neoluxoru

Před pár dny jsem zavítala zase na své oblíbené místo: knihkupectví. Měla jsem se s mamkou a bráchou sejít v Arkádách na Pankráci a neměla absolutní tušení, co budu tu dobu, kterou jsem na ně čekala, dělat. Neměla jsem moc náladu na to, abych si šla prohlédnout, co je nového v obchodech s oblečením, protože jsem tušila, že toho moc nebude, a tak jsem se jen tak procházela. Potom, co jsem přišla až na konec, se přede mnou zjevilo knihkupectví, ráj pro oči a mysl. Srdce mi ze skleslé nálady lehce poskočilo, jelikož právě začal hon na knihy.

I když existuje na světě spousta knih, které za náš krátký život ani nestihneme přečíst, chodím do knihkupectví většinou s takovou myšlenkou, že nevím, co si mám koupit, abych si to pak mohla, co nejrychleji přečíst a objevit zase něco nového (nepočítám chvíle, kdy proletím knihkupectvím, jak nejrychleji mohu, vezmu tu nejdůležitější knihu, kterou právě nutně potřebuji, zaplatím a běžím zase pryč - věřte nebo ne, tyhle chvíle jsou opravdu časté). Procházela jsem pečlivě regály s nově příchozími a narazila na dvě perfektní knížky, které se vzápětí objevily v mé tašce (nebojte se, opravdu jsem si je koupila).

První z nich je Krev na sněhu od Jo Nesbø.

Do Nesbø jsem se zamilovala asi před rokem, kdy jsem si koupila Netopýra, o kterém pak napíšu celý jeden článek, a dokázala ho přečíst za necelý jeden týden. Od Vánoc jsem přečetla všechny jeho zbývající knihy ze série detektivek o blonďatém dlouhánovy jménem Harry Hole a před pár dny dokončila poslední kousek: Policie. Byla jsem z toho faktu, že na mě už žádný Harry Hole nečeká, vážně rozmzelá, a tak mi můj nový Nesbø udělal nesmírnou radost.

Kniha není moc tlustá, takže ji budete mít za chvíli přečtenou. Jedná se o knihu z takzvaného detektivního diptychu (dvojdílu) ze semdesátých let v prostředí osloského podzemí, už ale jen díky popisu na zadní straně knížky si myslím, že to nebude jen velice napínavé a nečekané, tak jak to má Nesbø rád, ale že si mezi řádky vloží tento norský spisovatel i trošku svého trpkého a ostrého humoru. Druhá kniha, kterou jsem v knihkupectví neobjevila, se jmenuje - Krev na sněhu II: Více krve. Obě knihy spojuje pouze prostředí a některé postavy. 

Druhou knihou je Ledový drak od one and only George R.R. Martina.

Pana Martina znám už několik let, pokud chcete znát můj plný názor na jeho tvorbu můžete se podívat sem: Hra o trůny. Upřímně potom, co jsem vytáhla z poličky Ledového draka, jsem si myslela, že je to další příběh k Písni lednu a ohně, který napsal navíc stejně jako Rytíře sedmi království, ale záhy k mému údivu mi padlo do oka, že se jedná o pohádku. Tato informace mi stejně nezabránila v tom, abych si knihu koupila. Martinovy krátké příběhy jsou totiž stejně poutavé jako ty dlouhé (a nemusíte snášet dlouhé pasáže na třech stránkách popisující hlavní chod královny Daenerys). 

Příběh nás vrací opět do legend, které zná dokonce i Jon Sníh. Knihu Ledový drak, napsal Martin ještě dřív než Hru o trůny a to v roce 1980, teď byla reeditována a doplněna o nádherné ilustrace Luis Royo. Kniha sama o sobě nevoní tak jako ostatní, voní jako kniha pro děti, a proto si jí cením ještě víc. Legenda o draku a zimním dítěti Adaře vypráví o jejich velikém přátelství, lásce a odvaze, kterou prokázali při ochraně jejich země, proto neváhejte a čtete svým mladším sourozencům, sestřenicím, bratrancům, neteřím či synovcům, prostě všem dětem, které chcete později nalákat na už další stávající legendu Píseň ledu a ohně.

Každá kniha udělá člověku radost a tyhle dvě mi udělaly obzvlášť velkou radost, protože jsou takové malé dárky od mých autorů, které nenávidím a zároveň miluji tak moc, že mě jejich knihy pohltí natolik, že bych v nich sama chtěla žít, i když jsou plné vražd, nenávisti a podrazů. Obě knihy jsou každá z jiného žánru, přesto mi vyplní ten dlouhý čas čekání na další srdcovky ze série Písně ledu a ohně a série Harry Hole (která snad bude dále pokračovat, i když se říkalo, že desáta kniha je opravdu poslední). Proto neváhejte a pusťte se do obou autorů, protože oba se zapsali do literární historie. 

Ren

P.S.: Najít nás teď můžete i na istagramu: caffe42blog

Read More

"Když mně je teplo.."

Je skoro půlnoc..
Všechno vláknité a nejlépe stočené připomíná mi deoxyribózu, mám hlavu plnou myšlenek jako nákupní taška, žaludek se mi svírá. Snad jen díky ostrým dopadům kapek deště a následné vlny chladného vzduchu, jež konečně navštívila i mé okno, jsem i v tuhle pozdní hodinu chytila trochu inspirace vytvořit další článek.

Poslední dobou je toho kolem přes příliš. Ne, vážně, nevzpomínám si, kdy naposledy jsem snědla tolik růžových tobolek před spaním jako v poslední době. Sice to většině z vás asi nebude dávat smysl, ale všechen stres a výkyvy nálad dávam za vinu počasí. Nesnáším teplo. Nesnášim ty horké prosluněnné dny, kdy se nemůžu ani nadechnout, všude je ticho, slunecní paprsky bijí neúprosně do všeho kolem včetně nás, (hladina UV záření stoupá a s ní i riziko rakoviny kůže.) Je to jako tichá bitva, kde není útěku, nemůžete se nikde schovat.V té veškeré zlatavé záři přestávate racionálně uvažovat.

No, asi takhle já vnímám letní klima. Prázdniny a jahody jsou fajn, ale s tímhle druhem počasí tedy zrovna sžitá nejsem. Jediné, pro mne vskutku přínosné časti dne, jsou brzká rána a pozdní večery nebo-li, jak sama rádá říkám "hot summer nights" a ty mám ráda. Úplně nejvíc ale miluju, když prší. Takže není divu, že mým nejoblíbenějším obdobím je chladný, přesto kouzelný podzim. Soudě snad i podle toho, že jsem se v tomto magickém období narodila.
Je to zvláštní, ale už jako docela maličkou, vždy mě cosi poutalo na zelené krajině plné stromů na přelomu podzimu v chladném mlhavém oparu sychravého počasí. Vždycky mi to příjde jako vysvobození. Po tom voňavém jaru, které vždy zpustoší hříšné léto, se to celé jeví jako vykoupení. Všichni jsou najednou tak slabí a unavení, chtějí zpět horké dny..a já..? Jako bych snad z toho všeho čerpala energii a naplnění.
Miluju klid, ticho a v tomto mrazivém období i občasnou samotu, navzdory tomu, jak rušivým elementem se často jevím. Asi i díky této povaze mám prostě raději taková klidnější období.

Zbožnuju když jdu ráno sama parkem obklopená pestrobarevnou škálou listů stromů a keřů. Na trávníku ještě ranní mrazík, co sladce praská pod nohama a který, až se slunce převalí přes polední horizont, zmizí jako pára nad hrncem. Na sobě mám khaki kabát, černé potrhané džiny, kulich a batoh. Blonďaté vlasy už dávno ztratily svou letní jiskru, jakou ostatně blond vlasy v letních měsících mívají. Jsou studené, vybledlé a neupravené, snad docela jako pleť, až na ty dva červánky, co vždy vykouzlí na tváři ranní mrazík. Mysl je chladná a otevřená, konečně mohu lépe dýchat, konečně mám pocit, že jsem se opět našla.
Ano, já v tom všem vidím obrovskou inspiraci a prožitek.

Jo, je červen, ale věrte nebo ne, vážně se na ty chvilky neskutečně těším a i v tak horkém období se snažím stále si uchovat tu studenou jiskřičku toho všeho, co podzim obnáší.

 Uhh, je přesně 0:00 a já se teď cítím jako sněhulák, taju a nemůžu usnout. Ráno zase přijdou všechny starosti a stres, stovky pohrocených lidí kolem..pozitivem je snad alespoň to počasí, které by se podle všeho mělo zítra zase o krůček přiblížit k obrazu mému (pokud předpovědi nelžou.)

Hodně síly a odhodlaní do posledních několika dnů, týdnů školy. Zasloužené volno čeká za dveřmi, tak vydržte!

Týn

Read More

Já a jen já: Prokrastinace, wish list and further

Konichiwa!

Takže je tu konec května a já přicházím se svou malou velkou rekapitulací z mého osobního i neosobního života za posledních pár dní (měsíců?) mé absence zde. Jelikož jsem momentálně po delší době opět nabita čerstvou inspirací, dnešní článek bude krapet obsáhlejší, jinými slovy od každého něco.

"ANO! JSEM OPRAVDU STRAŠNĚ MOC LÍNÁ!"

Ano, ale není tomu docela tak. Jak jistě víte (a pokud ne = ještě jste nečetli předchozí díly mého "seriálu" s prokrastinací-určitě si je přečtěte!) jsem vcelku velký prokrastinátor. 

Již delší dobu jsem tak rozjímala nad svým životem a dospěla jsem k názoru, že bych s ním měla začít něco zásadního dělat. Respektive hlavně z toho hlediska, že vlastně nic nedělám :-)).

"What is the point of being alive if you don't at least try to do something remarkable?"

(J. Green)

Jasně, chodím do školy, vzdělávám se, každý den krmím své šedé mozkové buňky novým kvantem informací, dělám-snažím se dělat sport, který mě baví a svým způsobem naplňuje a takové ty věci, ale to by snad mělo být základním pilířem života každého, alespoň tedy většiny z nás. Jenže právě tyhle pilíře (či základní věci, říkejte tomu, jak chcete) mi obvykle berou v přepočtu (jako že jsem špatňák, co se odhadů týče, ale berme to metaforicky a hlavně s nadsázkou!) 90% energie, kterou si snažím vynahradit víkendovým nic neděláním. Tudíž nedělám v zásadě nic navíc, co by mě dál rozvíjelo v mé osobní sféře, v mém osobním životě. Nehledě na to a to je druhá věc, trochu z jiného soudku, že za rok bych měla končit střední školu a tedy začít směřovat svůj dosavadní život někam dál.

Není tomu dlouhá doba, co jsem jednoho krásného dne na jednom skvělém blogu narazila na recenzi jedné ještě lepší knížky. Je to v podstatě jakýsi seberozvíječ a nepochybuji o tom, že ji většina z vás zná. Mluvím tu o knize Konec prokrastinace od Petra Ludwiga, mladý autor s rozsáhlými zkušenostmi co se seberozvíjení týče. Určitě si vyhledejte na netu, případně zkuste Youtube, má tu mnoho videí nejen z různých konferencí a prezentací o boji s prokrastinací. Jako jedna z malá takových knih si myslím (hlavně tedy díky vlastní zkušenosti a recenzím), že opravdu stojí za to si ji přečíst. Dílo je proloženou řadou schémat, v zásadě opravdu primitivních, přesto velmi poddajných nákresů usnadňující vám lépe chápat obsah knihy. Je tu obrovská škála úkolů, které si můžete (měli byste-je to v podstatě součást celé cesty za osobním rozvojem) udělat, abyste se dostali do cíle.

Četla jsem spoustu kladných recenzí a musím říct, že na tom vážně něco bude. Sama se momentálně nacházím zhruba v půlce knihy a již teď v sobě pociťuji určitou vervu, díky které se na mé cestě posunuji dál. Nicméně kniha má asi 250 stran, je poměrně malá, takže ji můžu brát všude s sebou, což připisuji jako další plus.

Abych se dostala k pointě, která tedy úzce souvisí s mou leností a kterou jsem nakousla již v úvodu, tato kniha mi přinesla jeden poměrně zajímavý poznatek. Je tu rozlišen velmi zásadní rozdíl mezi člověkem líným a tím, co trpí prokrastinací, Tyto dvě dotěrné a protivné vlastnosti se totiž na první pohled zdají jako dvojčata, ale opak je pravdou! Líný člověk je totiž spokojen se svoji leností a nic neděláním a nic mu nechybí, nemá potřebu něco dělat či změnit. Na druhou stranu člověk prokrastinující je člověk často hodně zaneprázdněný všelijakými úkoly a povinnostmi, které musí neodkladně udělat a které i udělat chce, ovšem má jich tolik, že neví, kde začít a jejich provedení odkládá na dobu neurčitou děláním méně náročnějších věcí.

Teď se možná drtivé většině z vás otevřely oči nebo jsem vás jen utvrdila v tom, že jste opravdu líní! Tak či onak, ať už inklinujete k té první nebo druhé skupině, neváhejte, skočte do knihovny, do knihkupectví nebo se zeptejte v okolí vašich přátel, udělejte si čas, knížku si sežeňte a přečtěte.


No a teď se dostáváme k další části, kterou jsem nechtěla opomenout a to něco jako můj wish list a celkově věci, co bych chtěla do budoucna změnit. Rozhodla jsem se, že to teď budu psát častěji, je to vlastně i součást mého boje s prokrastinací.

Věci, co chci změnit: "Wish list"

• Otřelé, stereotypní ale i já bych si přála nevypadat do léta v plavkách jako jeden velký dortík
• Méně si kousat nehty
• Hodně pít (vodu samozřejmě, nejlépe neperlivou :-))
• Víc prosluněných dnů a procházek v parku
• Dělat hodně spontánních věcí
• Přečíst hodně knížek
• Zlepšit se v angličtině a začít používat francouzštinu
• Být stále více sama sebou a nebrat ohledy na to, co si ostatní myslí
• Pokořit svou prokrastinaci
• Nemít pesimistické nálady a zůstat pozitivní 
• Koupit si další pruhované tričko a taky hodně kytkovaných kousků oblečení (protože prostě..kytky..chápete..)
• Užít si léto
  
  

Ještě závěrem, v dalším článku se hodlám vyřádit s barvami a designem, víc neprozradím, snad mi vydrží ta positivní energie a nadšení ještě pár dní. Držte palce!

Důležité je přeci mít se fajn, užívejte života!

Týn

Read More

Jak se stát dospělým a nezbláznit se

Popravdě na něco takového návod snad ani neexistuje (pokud o nějakém víte, ráda bych si ho přečetla), přeci jen je docela těžké být dospělým a starat se o všechny svoje věci sám, někteří se o sebe nestarají, ani když jsou dospělí, ale to se taky nedá počítat jako normální věc. Sečteno a podtrženo nikde nenajdeme žádného člověka, který by se nedal popsat jako blázen či s příznaky jakékoliv psychické poruchy, asi tak nějak totiž náš mozek funguje, nikdy ne perfektně. Přesto musí existovat nějaká metoda nebo příručka, jak se stát normálním, průměrným dospělým, který ve většině případech zůstal nad věcí a dokázal je vyřešit s chladnou hlavou, a tak jsem se rozhodla, že se pokusím nějakou takovou příručku sepsat, i když nemám žádné možné zkušenosti, přeci jen budu ještě pár dní dítětem.

Nebojte se, nepočítám s tím, že úderem dne mých osmnáctých narozenin se stane něco magického a ze mě se stane rozumný dospělák, počítám spíš s tím, že to ještě několik let bude trvat a při pohledu na některé dospělé kolem mě mi přijde, že k tomu možná ani nedojde. Rozdíl mezi mnou a lidmi z mojí třídy, jejíž většina už hranici mezi dětstvím a dospělým životem překročila, není velký, prakticky není vůbec žádný, takže opravdu zázraky nečekám. Možná dospěláky dospělými dělají jejich zkušenosti, vědomosti, možná to, že jsou starší než my a tak si myslí, že jsou tím pádem lepší a drsnější, možná to jsou ambice, možná to je pýcha, aspektů je několik, ale co skutečně jsou dospělí?

Jsou to lidé, kteří můžou řídit auto.

Skvělá věc. Jako absolutní začátečník, který sedí za volantem v autoškole kolem měsíce a je totálně vystresovaný z každé další jízdy, si myslím, že je to něco, co snad každý dospělý musí umět, aby se odlišil od toho všedního označení puberťák, dítě a prcek co se ještě nechá krmit od maminky.

Jsou to lidé, kteří můžou jít do vězení.

Zní to dost vážně, ale po několika hodinách trestního právy byste poznali, že nejen dospělí mohou jít do vězení, takže zas tak originální v tomhle ohledu nejsou. Samozřejmě, že podmínky vězení pro dospělé a dospívající jsou jiné, ale princip zavření do izolovaných budov je stejný, obě strany si nesou vlastní díl odpovědnosti za svůj čin. Dospělí k tomu mají jako bonus právní odpovědnost za svoje děti do jejich patnácti let a určitou odpovědnost i po patnácti letech.

Jsou to lidé, kteří mohou jít volit.

Tohle je jedna z věcí, na kterou se v dospělosti těším (není to kvůli tomu, že by mě zajímalo jaké to je vzít si kus papíru něco na něm zaškrtnout z tajuplnou plentou, a pak to ve vší vážnosti vhodit do plastového boxu, kterému se říká trochu paradoxně urna), protože to bude možná můj hlas, který dokáže něco změnit. Spousta dospělých tuhle možnost nevyužije, protože si myslí, že je to zbytečné, nechápou, že tím podporují svůj vlastní názor, ale o takovém tématu bych mohla napsat celý jiný článek.

Jsou to lidé, kteří mají rodinu.

Pro mě osobně je dospělý ten, který se o někoho stará, o sebe, o své rodiče, o své sourozence, o svého partnera, o své děti. Vydělávají si peníze na to, aby si mohli koupit to, co chtějí a zažívají těžké dny nad slušně napsanými papíry od banky, které stručně říkají, že jim dluží peníze, že na tu novou pračku nemají, že jim musí strhnout úrok, protože si nový ředitel zvýšil plat z toho důvodu, aby mohl své dceři a ženě pořídit hezčí boty do nového šatníku. S rodinou ale mohou zažít skvělé věci, leží na nich sice břemeno strachu o ně, ale je to potěšení, je to pohlazení po duši a na srdci, je to něco, co vám nikdo jiný dát nemůže, co vám žádná věc dát nemůže.Být rodičem je koneckonců ale celkem dost „makačka,“ padne na vás určitá zodpovědnost a s ní i možná autorita, kterou dětem předkládáte a začínáte si připadat důležitější, ale s novými schopnostmi ztrácíme ty předešlé: bujnou fantazii, nezájem ohledně času a věcí, které musíme udělat…

Jsou to lidé, kteří mohou pít alkohol.

Další bomba, konečně můžete jít do obchodu, kde vás už několikrát vyhodili, a hrdě jim předložit občanku, že vám je konečně osmnáct a toho „ruma v akci“ si můžete v klidu a s dobrým svědomím vypít na lavičce v parku, protože prostě můžete.

Jsou to lidé, kteří mohou podnikat.

Jsou to lidé, kteří mohou vlastnit zbrojní pas.

Jsou to lidé.

Zeptala jsem se několika mých přátel, kteří už jsou dospělí, jaký vidí rozdíl mezi dospělým a dítětem (nejdřív došlo k jistému nedorozumění, zřejmě špatným vyložením mnou položené otázky) většina z nich mi nebyla schopná odpovědět, našli jen asi tři věci, které jsem výše napsala a víc nic. Neviděli rozdíl mezi dospělým a dítětem, protože dítětem vlastně nikdy nepřestaneme být, protože člověk se nezmění za noc, protože dospělým se nestanu jenom díky věci a rumu v igelitce s peněženkou, která kromě občanského průkazu konečně obsahuje i ten řidičský. Skutečným dospělým se stanu až přestanu být dítě, až se tak přestanu cítit, až přijmu fakt toho, že už jsem moc stará na to, abych mohla jezdit na skluzavce, že jsem moc stará na to sledovat pohádky v televizi, že jsem moc stará na to, abych věřila na víly, že jsem moc stará na to, abych dokázala snít s otevřenýma očima a neviděla svět takový, jaký je. Dospělým se stanu až budu chtít, až přijmu fakt, že bych konečně mohla převzít za sebe zodpovědnost, že bych se o sebe mohla starat, že bych mohla být autoritou pro mladší, abych byla já ta rozumná, která na ně dává pozor. Ani jedna ta věc, která je uzákoněná, že ji můžeme mít, až po dovršení našich osmnáctých narozenin z nás nedělá dospělé, dospělé ze sebe děláme sami a při dosahování toho cíle, abychom se jimi stali, se z toho určitě zblázníme.

Read More

Začni a uvidíš

Nestojí to za to. Je to kravina. Nemám na to čas. Nebaví mě to. Proč bych to měl dělat? 

Asi takhle vypadají odpovědi na mou otázku, proč nečteš knížky. Zdá se mi to jako velká škoda, když někdo nepozná to kouzlo vtáhnutí do děje, když někdo neví, jaké to je prožívat dobrodružství, napětí, smutek a radost z jinými lidmi, jaké to je prožívat další život, prožívat jich stovky. Spousta lidí sotva kdy přečetla nějaký dlouhý článek v časopise či novinách, jednou mi někdo dokonce řekl, že zná i pár lidí, kteří chtějí maturitovat, i když v životě přečetli jen menu v McDonald's. Takovíto lidé nevidí žádnou potřebu v tom, aby si večer sedli ke knížce a začetli se, nevidí smysl v tom, že se dozvědí něco nového, že se naučí něco nového, že najdou nová slova, nové způsoby jak něco říct, že můžou najít i určitou radu do svého života. Podle nich by se knihy měly pálit, protože jsou jenom příteží pro jejich jiné možnosti jako je třeba posedávání v již zmíněném McDonald's, hraní počítačových her a absolutního nic nedělání. Proč by se měli vzdávat všech těchto věcí jen pro nějaký kus papíru?

Nečetla jsem pravidelně odmalička, měla jsem sice pár knih o Barbie, Správné pětce, Doktoru Lupa a několika dalších z Pony klubu - ve kterém jsem sice nebyla, ale moje kamarádka ano, a protože se těch knížek potřebovala nějak zbavit, dávala mi je k narozeninám, svátku i Vánocům, dodnes je mám v knihovně. Na dlouhou doby, kdy jsem dočetla všechny doborudružné knížky, které jsem měla, jsem přestala číst. Myslela jsem si, že to nepotřebuju, neměla jsem na to čas, i když jsem se domů vracela v jednu hodinu odpoledne a nikdy v životě jsem se doma neučila, přesto to bylo zbytečné. Teď se mi to zdá trochu jako paradox, že mě ke čtení znovu přivedlo až Stmívání. Viděla jsem sice první film, ale lákalo mě si to přečíst, seděla jsem za počítačem a četla to z nějakých online stránek, moje máma šílela, křičela na mě, že si zničím oči a ať toho konečně nechám, byla jsem v půlce druhé knihy, když jsem dostala všechny čtyři k narozeninám od tety, a tak začala moje dráha čtení. Po Stmívání přišla Píseň ledu a ohně a od té doby nebyl čas, kdy bych neměla co číst.
Nepřijde mi tak těžké začít číst knihy, jsou přeci jednou z mnoha věcí, které dokázaly přežít přes tisíc let, je škoda to teď zahazovat jenom pro to, že nemáte čas, je škoda připravit se o to žít několikrát, je škoda připravit se o to napětí. Nemusíte za knihami sedět celý den, abyste si je užili, stačí využít chvíle slavné prokrastinace a usednout do pohodlného křesla, udělat si čaj nebo kávu a zkusit to pro začátek s nějakou tenčí knížkou - pro ty, kterým se to stále zdá moc, můžete zkusit nějakou dětskou knížku plnou pohádek, většinou jsou knihy napsané s velkými písmeny. A když už vůbec ani to nejde, existují už i audioknihy, nejsem zrovna jejich velkým zastáncem, ale někteří tvrdí, že je to skvělý doplněk k jejich práci.
Vím, že nemůžu přimět všechny, aby četli knihy, že nemůžu začídit, aby se dostaly knihy i do rukou lidí, kteří na ně nemají, přesto bychom neměli dopustit, aby kniha opustila náš svět, protože je to přeci jenom přítel, který vás nikdy neopustí, přítel, který vám dá radu, pokud ji budete potřebovat, je to něco, kde můžete najít kus sebe, kde můžete objevovat svět, kde můžete rozvíjet svoje znalosti. Knihy stojí za to, aby byly na vaší poličce.

Read More

Nervozita a dvě zamilování

Před několika měsíci jsem se šťastnou náhodou dozvěděla na twitteru o autogramiádě jednoho z mých neoblíbenějších autorů Joa Nesbø z Norska, který napsal sérii detektivních románů s hlavní postavou Harry Holem. Okamžitě jsem se přihlásila k události na facebooku a ke svému překvapení jsem po několika týdnech zjistila, že se počet účasti lidí rapidně zvýšil, den před autogramiádou se mělo této výjimečné akce zúčastnit přes dva a půl tisíce lidí, což je, věřte tomu nebo ne, velice vysoké číslo. Tento neuvěřitelný zážitek pro mnoho českých čtenářů se uskutečnil 4. 5. 2015 v Paláci knih na Václavském náměstí. Kromě mě se se mnou do Prahy chystala moje spolužačka Domča a ještě i naši spolublogeři Týnka s Tomem, kteří nakonec nemohli kvůli nedostatku času jet s námi, a tak jsme s Domčou opustili školu pře odpoledním vyučováním a vydaly se vlakem do Prahy dobývat Neoluxor. Od Jo Nesbø mi chyběla už jenom jeho poslední kniha Policie, kterou rozhodně začnu co nejrychleji číst, abych věděla, jak to všechno dopadne, proto jsme zašly ve tři hodiny, kdy náš vlak dorazil, na Hlavním nádraží do prodejny Neoluxoru, abych se mohla pojistit knížkou, kterou bych případně v Paláci knih nestihla koupit. Klidným krokem při svitu odpoledního teplého slunce jsme pomalým krokem došly jednou z uliček na Václavské náměstí a nemohly jsme se víc divit té nekonečné frontě, která se táhla snad přes třetinu náměstí, v tu chvíli mě polilo horko a přestala jsem doufat, že kdy Nesbø uvidím a dostanu od něj podpis. S Domčou jsme si šly prohlédnout celou řadu, která se táhla až z prvního patra Neoluxoru. (Teď prosím všechny, kteří na autogramiádě byli, aby si další část článku nečetli, pokud nechtějí být naštvaní). Vím, že to od nás asi nebylo pěkné, ale našly jsme zadní vchod do budovy a dostaly se nahoru, kde jsme prošli frontou čtenářů a uchazečů o podpis a stouply si vedle fronty u dětské sekce s komiksy, jakmile začala autogramiáda, dostaly jsme se na konec fronty, která v prvním patře byla (další část se utvořila až pod schody) a za pár minut jsme se dostaly až k samotnému autorovi, který byl od pohledu opravdu milý a příjemný, hezky se na nás usmál a pozdravil nás, během chvíle jsme stály mimo a jen se dívaly, jak přicházejí desítky dalších a zase odcházejí, celá autogramiáda trvala přes dvě hodiny a Jo Nesbø za tu dobu stihl podepsat přes dva a půl tisíce knih, čteček, fotek a papírků. Byl to pro mě určitě neuvěřitelný zážitek, i když jen na chvíli a tímto článkem, bych se chtěla omluvit všem, kteří stáli takovou dobu venku a my jsme je o dvě místa posunuly dozadu, pro mě to však byl opravdu nejskvostnější zážitek, který sice trval jenom pár vteřin, ale i tak byl dokonalý, protože Jo Nesbø pro mě znamená nějako role model, je pro mě vzorem člověka, který dokáže tak neuvěřitelně krásně zformulovat svou složitou životní myšlenku a vložit ji mezi řádky svého strhujícího příběhu, je to pro mě člověk, se kterým bych dokázala strávit hodiny povídáním o životě a psaní, o jeho názorech, dokázala bych mu hodiny říkat, jak moc je pro mě jako spisovatel důležitý, jak moc mi jeho slova dokážou zamotat mysl a potom ji tak elegantně vrátit zase zpátky a dokonce jí dát několik dalších užitečných věcí. Jo Nesbø je pro mě člověk, na které bych mohla křičet, proč to všechno takhle udělal, a pak se mu hluboce omlouvat, že to tak vlastně je i svým způsobem hezké a poetické, proto ho doporučuji všem, kteří potřebují někoho nenávidět a milovat zároveň, pokud hledají hrdinu, který je tak trochu zkažený a přitom dobrý, pokud hledají slova a rady do svého života. Začněte však pěkně od začátku Netopýrem, jinak se vám příběh zkazí! Dál pokračují Švábi, Červenka, Nemesis, Pentagram, Spasitel, Sněhulák, Levhart, Přízrak a Policie, krásně čtení a nebojte se, že to bude trvat dlouho, od začátku roku jsem od něj přečetla sedm knížek!

Celé ty vteřiny, kdy jsem stála naproti svému oblíbenci, jsem potřebovala vstřebat nad pořádným hrnkem kávy, ještě než jsme dorazily do Starbucks, prošly jsme asi tři obchody, do jednoho z nich jsme se vracely kvůli pěknému ponču pro Domču (to zní rýmovaně) a narazily tam na jednoho na jednoho malého, plešatého Francouze, který se s námi hned dal do řeči. Neustále nám říkal, jak jsme hezké a jak moc nás miluje, že jsme navždy v jeho srdci, a jak moc by nás chtěl navštívit v našem městě, ze kterého jsme přijely, když zjistil, že se učíme francouzsky, spustil na nás jednoduché fráze, které jsme dokázaly s námahou rozluštit, ale podařilo se to. Postupem času však jeho dotazy a narážky už moc usměvavé nebyly, dostala jsem dokonce několik objetí a jednu společnou fotku, po půl hodině jeho obdivování naší krásy, angličtiny a znalostí se nám podařilo se s ním rozloučit a zanechat mu místo čísla na telefon, který původně chtěl, jen mail. Jako učitel na francouzštinu by byl určitě dobrý, ale v některých chvílích to možná i přeháněl.

Po incidentu s naším francouzským kamarádem jsme to šly zajíst do Mark & Spencer, kde jsme si daly cookie s bílou čokoládou, kterou určitě doporučuji, jestli někdy zavítáte do M&S a k tomu si dejte jejich skvělý čerstvý džus. Jedna cookie však nedokázala smýt ten zvláštní pocit, který jsme s Francouze stále měly, a tak došlo na pořádné silné kafe. Cestou zpět na nádraží jsme přemýšlely nad tím, jak je možné, že starší tak snadno okouzlíte, ale ti, které bychom chtěly, si toho nevšímají, Domča má ale štěstí, protože už pár let s někým je a můžu tvrdit, že spolu ještě dlouho budou, pro mě však přijde zvláštní, že na některé se stačí usmát a oni roztají, jako sním v létě a jiné to spíš ještě víc zmrazí do podoby neprostupné ledové kry. Přemýšlely jsme nad tím, jak skvělé by bylo někoho potkat, někoho, kdo by si vážil nás a my jeho.

V přeplněném vlaku z Prahy jsme si jako první stihly zabrat v rychlíku místa, myslely jsme, že tu tři čtvrtě hodinovou cestu zpátky budeme sedět nad fyzikou a pokoušet se v tom nalézt něco, co by bylo zákeřné a objevilo se to v testu, někdo si však usmyslel, že těch překvapení v podobě až moc přívětivých Francouzů nebylo dost, a tak si na místo naproti nám přisedl vysloužilý voják s hůlkou ve věku asi pětasedmdesáti let, který se hned pustil do řeči, a tak jako náš Francouz, začal mluvit o tom, jak moc nám to sluší s té schody náhod a ze všech těch slov, jsem se celou cestu usmívala tak moc, že mě tváře bolí ještě teď. Stařík nám vyprávěl o své manželce, která byla podobná Domče, ale že kdyby si měl vybrat teď mezi námi dvěma, vybral by si mně, prý mi z očí vyzařovala láska a cudnost (ještě aby ne, když jsem se před několika týdny dozvěděla, že jsem zakřiknutá) za to Domča má prý v očích něco divočejšího, tento stařík nás stačil za těch čtyřicet minut, co s námi seděl ve vlaku, rozebrat na úplně kousíčky, dozvěděli jsme se, čemu se máme v budoucnosti vyvarovat a co nás asi tak čeká, to všechno nám vyčetl z tváře a pohledu. Zvláštní, že mě kromě cudné nazval ke konci cesty ještě provokativní, což mi přijde jako dokonalý protiklad. Nicméně jsem se o sobě dozvěděla tolik, co jsem o sobě snad ani nevěděla. Zvláštní na tom bylo to, že se oba sešli v jeden den a oba mluvili o lásce, kterou by lidé měli k sobě mít, že by měla být pravá a že nás občas může bolet, že bychom měli lidem, které milujeme, ta slova říkat, že někdy se lidé milují a ani o tom neví, že někdy láska bolí i hřeje. Možná to bylo to nezvláštnější, co se mi za poslední dobu stalo, avšak myslím, že z nějakého zvláštního důvodu to mělo, který opravdu nedokážu vysvětlit, to mělo u určitý smysl a význam. Tento den si určitě zapamatuju na dlouhou dobu, a pokud se to má stát ještě někdy příště, mohl by to být někdo možná trochu mladší a hezčí, ale vybírat si asi nemůžu.

Read More

Motýl

 Tady bych se chtěl s vámi podělit o jeden z mých posledních výtvorů. Je to už dlouho, hodně dlouho, co jsem něco přidával. Ale času je málo. Občas až žalostně málo. Ale o tom tu nechci psát. Motýla jsem nakreslil pro někoho kdo je má moc rád v rámci "mojí challenge". To jak se povedl posuďte sami..

V poslední době (a nejen v poslední době) jsem párkrát slyšel něco ve smyslu "máš talent, to bych nikdy nezvládl/a.." a podobně.

Read More

Jiná doba, jiný mrav

A žili spolu šťastně až do smrti.

Jak krásně tahle věta zní a přesto v naší době se její mínění sotva kdy stačí naplnit, protože si řekneme, že onen šťastný nedělal nás šťastné, a tak budeme hledat jinde. Nedovedu ani odhadnout kolik párů se dočká té skutečnosti, že spolu budou šťastní až do smrti, protože poslední dobou spolu skoro nikdo nedokáže vydržet ani jeden rok. Jakmile se v jejich vztahu objeví jeden problém, nesnaží se ho udržet, prostě to vzdají a jdou za něčím jiným. Nebo si jednoduše užívají život, možná, že zkouší s někým vážně chodit, ale stejně chodí za jinými. Tímhle tempem se budou chtít usadit až ve čtyřiceti, kdy si řeknou, že by přeci jenom bylo hezké mít nějakou tu rodinu, když se až do teď honili za skvělým bezstarostným životem, mají nějakou kariéru a peníze, jenže ono to najednou nejde, v tu chvíli si uvědomí, že svou šanci pro svého životního partnera promarnili už před několika lety, když se s ním rozešli jenom proto, že zapomněl dát v koupelně prkýnko dolů nebo, že se směje moc nahlas. Tak si najdou někoho, kdo je aspoň trochu přijatelný a dokáže s nimi žít do konce života, i když to nebude ono. Začnou se pokoušet o jejich společného potomka, ale ono to vlastně už tak jednoduché taky není, jakmile se jim to povede, je jim možná tak čtyřicet pět a jsou absolutně zdevastovaní, v noci by radši šli spát, než aby se starali o malého caparta, který se každou chvíli budí a brečí, protože má hlad. Dítě roste a leze unaveným rodičů ještě víc na nervy, naštěstí tu existuje skvělá moderní doba, kdy dáme dítěti do ruky tablet, mobil a ať si hraje. Pokud po nich něco bude chtít, všechno mu dají, protože jinak bude zase křičet a házet věcmi a to oni nechtějí, protože je nebaví jejich dítě vychovávat, navíc mezi sebou začnou šířit negativní vlny o tom, kdo vlastně za chování jejich dítěte může, začnou se hádat častěji, dítě více rozmazlovat a hledat si někde další náhradu, další náplast, která zalepí tu prázdnotu, kterou tu nechal ten, jehož milovali před dvaceti lety. Jejich manželství se rozpadne a jejich společné rozmazlené dítě, bude lítat mezi dvěma rodinami, bude se snažit schovat svoje zklamání za drsnou tvář, bude chodit na večírky a opíjet se do němoty, a přesně po vzoru svých rodičů začne hledat nějakou náplast na smutek, jenže protože jsou tak neskutečně rozmazlení nic pro ně není dostatečně dobré, a tak se celý koloběh událostí opakuje znova.

Ještě před několika lety fungovalo, že rodiny byly úplné, že spolu rodiče vycházeli, že se milovali a děti byly šťastné. Jenže přišla nová doba, kdy můžeme mít všechno a my to chceme. Potřebujeme vypadat bohatě a dopřávat si luxus svobody, kdy všechny naše tvrdě vydělané peníze jsou jenom naše. Proč ale lačnit po penězích, proč nelačnit po někom s kým chceme strávit zbytek života? Proč se rozhodovat o tom, že s ním nebudeme kvůli maličkostem? Proč nedokážeme přijmout ten fakt, že za skvělý vztah se bojuje a že nakonec to opravdu stojí za to? Věřím tomu, že někde existuje někdo, kdo je pro mě ten nejlepší, ale proto, abychom spolu mohli být, až do konce musíme oba vědět, co chceme a musíme oba bojovat pro toho druhého, jinak skončíme sami. Nikomu z nás se nelíbí, jak dnešní společnost vypadá, ale jsme tak unavení z toho vybočovat, že nakonec naskočíme do toho stejného vlaku a necháme se unášet směrem, kterému jsme se původně chtěli vyhnout. Nějak nejsme ochotní bojovat pro nic, nechceme mít jenom mír a klid, ale takhle náš život ztratí i ty dobré stránky. Musíme zažít ty špatní časy, abychom věděli jaké to je, když přijdou ty dobré, abychom si jich mohli vážit, abychom pochopili, kdy jsme našli toho pravého. Vždyť se nemusíme celý život jenom honit za někým a něco si dokazovat, když můžeme žít šťastně a vychovat děti, kterou budou vědět, jak se mají chovat. Dejte si šanci pro sebe být a ne vše vzdávat. A pokud nikoho nemáte, nebojte se, jednou přijde čas, kdy se s tím pravým protějškem setkáte.

Read More

"Tak třeba někdy příště..."

Je to zvláštní pocit, když víte, že vám zbývá jen pár dní. Pár dní života, naděje..všechno, o co jste se celou dobu snažili, je najednou závislé na pomyslných přesýpacích hodinách, které pracují neúměrně vůči vašemu štěstí.

Posledních pár let jsem stále čekala, odkládala podstatné věci na 'nekdy priste'. Teď tu sedím sama, raději ve tmě, a nechávám do sebe proudit ten studený vzduch z okna, který mě probírá a připomíná mi tak ustavičně celou skutečnost a já si pomalu ale jistě uvědomuju, o co přicházím nebo už jsem přišla?

Znáte to, jako když máte celý rok na seminární práci a vy si pořád říkate 'dloouhá doba', flirtujete s časem, aniž byste si uvědomovali jeho skutečně vzácnou hodnotu. Jenže jednou se všechen písek přesype a vám zbyde jen smutný pohled na prázdné dno. A jediného, koho z toho můžete vinit, jste vy sami. Život nám dává denně tolik příležitostí plnit si svoje sny a cíle, ale většina z nás jsou slepí nebo je vidí a neváží si jich, odkládají je na 'nekdy priste', ale víte, žádné příště už se nekoná. Čas ani život na vás nikdy nepočká. Snad ještě hůř pokud jste taky takový občasný zatrpklý egoista jako já, který má střídavé nálady a nevidí hodnotu svého štěstí, přestože dokáže být jen pár centimetrů vedle mě. 

Jednoho dne vám to všechno dojde. Pravděpodobně už bude pozdě nebo vám bude zbývat jen 7 ubohých dní, během kterých se budete snažit napravit všechno to, o co jste se nechali dobrovolně připravit.

Je mi sice jen (už bohužel) 18 a takřkajíc rada starších říká, že lidé v takovém věku přece ještě nemohou o životě znát tolik, ale já myslím, že toho vím dost na to, abych potlačila své druhé schizofrenní JÁ a přiznala si, že chyby prostě dělám a že potřebuju občas víc šancí než jen dvě. Protože znáte přeci tu mainstream frázi o chybování, ne? :)

A jestli jste celý článek moc nevnímali, tak teď prosím, vzájmu Vás všech, si pozorně přečťete alespoň těch pár posledních řádků.

Pokud stojíte před rozhodnutím a nevíte (bojíte se, resp. máte obavy), udělejte to. Skočte to salto, dejte si trávu, naučte se to, po čem v daný okamžik toužíte, řekněte někomu, co k němu cítíte, běžte se vykoupat do fontány...pokud to chcete udělat, udělejte to teď. Objevujte nové věci a nebojte se jich. Moc nepřemýšlejte a neporovnávejte pro a proti, protože stejně to vždycky dopadne tak, aby jste z toho vyšli co nejlépe. Nikdy nevíte, jestli je tohle vaše poslední příležitost změnit život sobě nebo někomu jinému. Jsme tu jen na omezený čas, tak ať to stojí za to.

                                                                                                                                                   Týna.

Read More

Prokrastinace nebo syndrom vyhoření? Díl 2.

Já vím, že jsem dlouho nepostla žádný osobnější článek ani kratší odstavec, kde bych si opět vylila srdíčko o tom, jak je svět hnusnej a jak mě určité věci/lidi iritují. Tak se Vám to dnešní článkem alespoň trochu pokusím vynahradit.

Je sobota dopoledne, já si tu ležím v posteli a prokrastinuji tentokrát s blogem. Ano, jsou prázdniny a všichni mě jistě odbydete jen maličkou myšlenkou na to, jak bych měla mít moře, co moře, oceán volného času, abych si uklidila, udělala věci do školy, přečetla knížky, šla si jít zaběhat, uvařit, navštívit příbuzné, pomoc s něčím doma a tak. Jenže já nemám. Poslední dva měsíce byly strašně hektické a  jejich následky se se mnou nesou stále. Když se tak zamyslím, ani nevím proč. Prostě to tak nějak přišlo. Že by syndrom středoškolského vyhoření?

Nedělám si srandu a myslím to smrtelně vážně. Každým dnem hledím do diáře a hledám každičký volný den, odpočítávám dny a hodiny do víkendu s úmyslem, jak si krásně odpočinu a kolik věci stihnu. Pokaždé to dopadne stejně. Místo 7-8 hodin spím najednou 11, zkouším si plánovat každou hodinu dne, ale nikdy to neklapne tak, jak by mělo. Víkendy většinou prospím nebo je trávím nějakou dost neproduktivní činností, jako třeba sledování seriálů. Tohle je takové to temné období, kdy byste nejradši zůstali celý den sami doma v posteli se zataženými roletami sledovali seriály, filmy s Audrey Hepburnovou nebo koukali na VHSky z '90, objednali si čínu a popíjeli víno. (Ne, nejsem žádný alkoholik natož notorik, ale ta představa, jen se zamyslete!) Největšim problémem asi je, že se straním jakékoliv společnosti v podobě kamarádů, tím myslím, že bych si i ráda s některými někam povyrazila, jen prostě oblíknout se, učesat se, všechno si zařídit..pustit si Audrey je snazší! 

A tohle vážně přerůstá. Radši budu sledovat vlogová videa do 2 do rána než abych se šla učit, radši si dám chleba se šunkou než abych si uvařila pořádnou večeři, radši si zalezu do postele a snažím si vytvořit iluzi hezčího dne než tu pokřivenou realitu, ve které trávím čas. 

Úplně nejvíc mě ale poslední dobou děsí představy na budoucnost. Já vím, že se má prožít každičky den tak nejlépe, jak umíme a že bychom měli vnímat realitu všemi smysly a bla bla bla, snad mi to  prominete, ale nejde o takových věcech nepřemýšlet.

Jednou z mála pozitivnívh věcí je, že je tu konečně jaro! A tím nemyslím těch posledních pár strastiplných dnů, kdy se nám stihly vystřídat čtyři roční období v jeden den. Je fajn, když se přes ty věčně zatažené žaluzie, kterými se snažm izolovat od světa, konečně prodere pár slunečních paprsků a já se tak cítím alespoň trochu pozitivně naladěná. Není nad to, když si po ránu otevřete okno a doslova vás pohltí ten krasně osvěžujíci vzduch a co teprve zpěv ptáků. Taková rána v jarním oparu bych zvěčnila, stejně jako západy slunce.

Tak doufám, že se vsechno pomalu zase zlepší, bude víc těch slunečných dnů a všichni se po zimě zase naladíme na tu správnou vlnu. Doufejme a nezoufejme!

Týna.

Read More

Snít můžeš, ale to je asi tak všechno

Londýn, Berlín, Paříž, New York, Oslo, Sydney, Rio de Janeiro, Moskva, Peking, Tokio a spousta a spousta další míst. To je to, co většina z nás chce vidět. Cizí lidi, nová kultura, nové poznatky, žádný luxus jenom spacát, karimatka, plynový vařáček, mapa s buzolou, starý foťák a pár lidí, které máte nejradši. Takhle by to bylo krásné, takhle by to bylo úžasné procestoval celý svět. Ale je na to čas?

Mým největším snem je vidět Norsko. Zbožňuju Norsko. Nevím čím to může být, možná jejich okouzlující přírodou, tichem nebo hlučným mořem bijícím do fjordů. Od té doby, co jsem začala číst Jo Nesbø, jsem se do Norska zamilovala ještě víc. Kdyby mi někdo teď řekl, ať si zbalím kurfy, že vyrážíme dobývat sever, sedla bych si na zem a na několik dlouhým minut bych prostě štěstím brečela. Pak bych samozřejmě bežela balit a rychle nakupovat z jediného důvodu a tím by bylo, že nemám nic na sebe a nechci dělat ostudu (kterou stejně způsobím, ale nikdo z ostatním domorodců si to nebude pamatovat déle než pár minut, maximálně hodin). Cestou bych byla neuvěřitelně netrpělivá, vůbec bych nespala a vyprávěla s připitomělým úsměvem, jak úžasné to je, že jedu konečně na místo, o kterém jsem tak dlouho snila. A až budeme na místě, na letišti Gardermoen v Oslu, rozbrečím se znova. Brečet budu i u návštěvy Sophiiny ulice, Holmennkolenu a dále v Dramennu, Bergenu, Stavangeru, Trondheimu, u všech fjordů (hlavně u Sognefjordu) a nakonec na samém severu Norska, kde konečně uvidím polární záři.

Často jsem přemýšlela nad tím, že bych se po maturitě sebrala a na rok odjela do světa. Kamkoliv, bylo by to možná i jedno, cestovala bych z místa na místo a dělala si malé puntíky do mapy, abych věděla, kde jsem byla. U sebe bych měla jenom pár peněz, starý foťák a deník. Kdyby mi něco scházelo, jídlo, pití nebo přespání, prostě bych si vydělala nějakou pomocí. Ani mobil bych s sebou nechtěla, jela bych na ty místa, abych je mohla vidět, cítit a slyšet, ne si je vyfotit a co nejrychleji je upravené ve filtru postnout na instagram. Ne to bych neudělala. Byl by to můj zážitek, moje chvíle, kdy můj sen stal skutečností a to nemusí vědět hned celý svět, stačí, že to vím já. Poznala bych, jaký život může být, jaké krutosti a nástrahy si pro každého z nás přichystal, ale jak sladké je, když je překonaté, jak neuvěřitelně jsou lidé šťastní, i když skoro nic nemají, protože o to, co mají míň věcí, mají víc sebe a své rodiny. Tyhle krásy světa spolu s uhrančivou přírodou a fascinujícími stavbami bych chtěla vidět. Jen já a pár mých přátel.

Ale byl by to celý rok a prázdninová pauze je málo, protože než to všechno stihnu, budu stará a budu si hledat práci, abych měla peníze na bydlení, abych měla svou kariétu a splnila další sen. Jenže vynechat rok svého života? Jak je možné prostě jen tak vystoupit z řady a pak se zase normálně vrátit zpátky? Jde to? Zvyknout si na volnost a nespoutanost časem, a pak se vrhnout do další školy. Nedokázala bych si zvyknout, a proto nevím jestli zůstat stále snít anebo nechat všechno plavat a sbalit si krosnu.

Vaše Renny

Read More

14. Očistec?

Chloé si stále ještě neuvědomovala co se stalo. Seděla na přídi staré dopravní lodi, opřená o klubko starých námořnických provazů, jež objímaly velkou kotvu převážně napadenou rozsáhlou korozí. Byla zabalená do silné šedé deky s kapitánovými monogramy G. J. B. Počasí bylo sychravé a od moře vál chladný silný vítr. Pomalu vycházejicí slunce dávalo Chloé naději a vracelo ji vzpomínky na staré časy, na svůj domov a rodinu. Dříve než stihla propadnout nostalgickému záchvatu, přišel kapitán a přinesl ji horké kakao.
George Jeremy Black, odhadem šedesátník, bělovlasý vousatý stařík oděn do smaragdově zelené košile, černých kalhot, dlouhého safírově modrého kabátu, po obou stránach lemovaneho zlatou stužkou, jemuž nechyběly ani dvě navzájem rovnoběžné řady po 6 knoflikách ve stejném odlesku zlatavé barvy, si sedl na bílou rybářskou stoličku přesně naproti Chloé. Vysoké galošové boty a kapitánská čepice splňvovaly přesně všechny představy, jaké kdy Chloé o námořníkách měla.
Vyndal si z pusy dýmku, z plných plic si odkašlal a podal jí teplý nápoj. Ta se hltavě napila, utřela si ústa a poděkovala. "Tak, pane Blacku,.." "Ale notak, říkej mi George!" "Tak tedy, Georgi..proč jsem se tu ocitla a co je tohle místo vlastně zač?" Kapitán se zhlubok nadechla a starostlivě vydechl: " Víš, děvče, na tuhle otázku ti já odpovědět nemohu, neboť sám to nevím, pravděpodovně to byl tvůj osud, tak jako těch všech ostatních. "Ostatních..? " dodala překvapivě Chloé. "Vlastně ti ani nic moc povědět nesmím. Jsem převozník, převážím lidi, kteři podlehnou svému osudu, však víš, na druhý břeh, mým posláním je tě bezpečně dopravit na místo určení, kde se vše potřebné dozvíš."  "Chcete snad..tím myslíte..já jsem mrtvá..?!"  "Nelehko se mi to říká dívenko, ale ano. Tam, ve vašem lidském světě, jsi prakticky mrtvá, ale tady, na místě posledního odpočinku, dostane každý druhou šanci,  pokud si ji ovšem zaslouží. Tvým úkolem teď bude zůstat silná. "Ale já tomu nerozumím to přece není možné..!" vyhrkla Chloé. V pomalu tišeném vzteku a hysterii upadala Chloé omámeně ke tvrdému a dlouhému spánku, zjevně díky opiátům v kakau. Kapitán se nad ni nahnul, přikryl ji přikrývkou a pohladil ji po tmavých kudrlinkách. "Notak, nic není tak, jak se zdá, ráno je moudřejši večera, jen uvidiš sama!"
Ve svitu zapadajícího slunce za několik málo hodin dopluli do cíle.

Read More

Lars Kepler - Hypnotizér

Jak oslavit měsíc knihy? Snad a jedině s dobrými knihami. Jednou z takových knih je právě Hypnotizér od Švédského spisovatele Larse Keplera. Za tímto jménem však nestojí muž. Je to pseudonym manželské dvojce Anlexandra Ahndorila a Alexandry Coelo Ahndorilové. Pro vytvoření falešného jména se rozhodli z jediného důvodu, aby si s jejich společným dílem čtenáři nespojovali knihy, které napsali samostatně. A proč zrovna Lars Kepler?  Křestní jméno Lars odkazuje na velice známého švédského spisovatele Stiega Larssona - autora Milenia - ke kterému se chtěli se své tvorbě manželé přiblížit. Příjmení se váže na astronoma Jana Keplera. Společně se rozhodli, že dopřejí čtenářům novou formu napětí ve svých detektivních románech, které ve velice krátké době začaly dobývat svět.

Hned jejich první vývtvor, kniha, o které vám dnes chci říci víc, spatřila světlo světa v roce 2009, byla prodána do více než třiceti zemí a stala se úspěšným bestsellerem. V této knize se také poprvné objevuje hlavní vyšetřovatel Joona Linna, který je více než jedna záhada a tajemství. Postupem času a pár knih dopředu se jeho minulý život začíná čtenáři více otevírat, ale stále ještě netušíte, čím v vším si musel tento tvrdý chlap s finskými předky projít.

Příběh začíná tím, že je Joona povolán na místo činu ve sprchách tělocvičny, kde je nalezen mrtvý muž a u něj doma zavražděn zbytek jeho rodiny, kromě syna, jenž se podařilo zachránit v příšerném stavu a převést do nemocnice. Všichni kriminalisté si myslí, jak jednoduché na vysvětlení to je. Muž pobodal svou rodinu, potom odjel do tělocvičny a tam zabil sám sebe. Joona si tak jistý není, podle něj na místech činu něco nesedí. Při pořádném ohledání činu se zjistí, že první byl zabit muž a teprve potom jeho rodina. Joona si myslí, že vrah měl v úmyslu zabít celou jeho rodinu a proto je potřeba chlapce ochránit a najít jeho starší sestru, která s rodinou již dlouhou dobu nebydlela. Chlapec je ale ve velice kritickém stavu a výslech nepřichází v úvahu, proto si Joona vyhledá uznávaného hypnotizéra Erika Maria Barku, který se ovšem již před deseti lety rozhodl, že s hypnotizováním končí a už nikdy to dělat nebude. Pro záchranu mladé dívky však po dlouhém nátlaku svolí. Nikdo však netuší, co se po tomto činu odehraje a jak veliké to bude mít následky. 

V následujících stranách se setkáváme s minulostí Eria Maria Barky, které by měla objasnit hrůzy, jež se mu právě přihodily, potom co porušil svůj slib. Joona se snaží uchránit starší dceru v bezpečí před vrahem a zároveň zachránit jedinou věc, na které Erikovi záleží. Jeho syna.

Tuto knihu jsem bohužel četla až po Písečném muži, což je zatím poslední kniha od Larse Keplera, která v Čechách vyšla. Obě knihy jsou napsané jinačím pojetím. V této první knize se o Joonovi moc nedovídáme, spíše se díváme na život Erika a neřešíme pouze jeden případ, jak si nejprve myslíme, ale dva. Kniha je samozřejmě skvělá, jen doporučiji přečíst si ji ze série jako první.

Do budoucna nás od Larse Keplera čeká již páté pokračování detektivních románů ze série Joona Linny Stalker. Nemusím říkat, jak se na nejich dílo teším a doufám, že bude stát za to. Opravdu musím uznat, že ze Skandinávie pochází spousta skvělých spisovatelů a jejich detektivní romány jsou jedinečná záležitost, která by neměla chybět ve vašich knihovnách.

Read More

Jak mě nazvali zakřiknutou aneb já u kosmetičky

Před několika měsíci jsme se rozhodla, že vypadám příšerně a nutně potřebuju zajít ke kosmetičce. Náhoda tomu chtěla, že moje máma u jedné v našem super mini městě byla před pár lety s mým bráchou, a tak jsem se nechala objednat. 

Moje prvná návštěva dopadla dobře. Proležela jsem si tam více než dvě hodiny a odcházela s obličejem rudým skoro jako rajče, ale zato jsem měla pleť vyčištěnou, zhydratovanou a obočí perfektně vytvarované. Na radu jsem se měla dostavit asi tak po třech měsících, také jsem si na radu měla čištit obličej dvakrát denně, což díky mému rozvrhu stíhám sotva jednou večer před spaním. Uplynuly tři měsíce a můj obličej byl znovu posetý pupínky a vypadal opravdu zdrceně. Potřebovala jsem prostě chvilku pro svůj ksicht. Tak jsem se objednala a pár minut před vyjítím z domu pořádně oblíčila všechny známky řasenky, make-upu a očních linek, se svou "nature beauty" jsem se sluchátky v uších procházela celým městěm, a protože to jinak nejde musela jsem potkat spoustu úžasných lidí. Přesně na šestou jsem se dostavila ke kosmetičce a začal můj obvyklý zádrhel. 

Neumím mluvit s cizími lidmi. 

Možná vám přijde divné, že to jako problém beru až u druhé návštěvy, ale tak tomu prostě bylo. U té první, nechala kosmetička puštěnou Amy Winehouse a občas jsme něco prohodily, většinu času stejně mluvila ona a já jenom přikyvovala, ale i tak tu byla jistá konverzace, přeci jenom to byla moje první návštěva a nikdo nečeká, že budeme vést sáhodlouhé konverzace. Jenže protože tohle je malé město a každý zná každého a moje máma se rozhodla začít chodit ke kosmetičce taky, dostala jsem se do problému, kdy vůbec netuším, co říkat. Moje máma je totiž velice společenský typ, stejně jako táta, nevadí ji mluvit s jakýmikoliv lidmi a za pár minut z nich dokáže vytáhnout úplně cokoliv, a tak se ode mě očekává to samé. Se mnou to takové ale není, většinou jenom sedím, usmívám se a přikyvuju tomu, co ten daný člověk říká a jakmile přestane mluvit, končí i naše veškerá komunikace. 

Hned na začátek se mě moje kosmetička zeptala, co je nového a jak se změnily určité věci od posledně. Vše jsem dokázala shrnout do jedné věty a to byl konec. Lehla jsem si na lehátko a čekala na procedru, jenže kosmetička je velice povýdavý, milý člověk, který má rád společnost druhých a já nejsem zrovna ideální typ člověka, se kterým byste chtěli zůstat sami po dvě hodiny, protože celé ty dvě hodiny by probíhaly v tichu. A tak mi začala vyprávět, jak jí moje máma vyprávěla a nakonec mi řekla, že jsem zřejmě zakřiknutá. 

Jistým spůsobem je to pravda, jen si vezměte, když máte dva rodiče, kteří neustále dokáží mluvit o svých i cizích problémech a můžou mluvit i třeba několik hodin v kuse a mají stále o čem, vy vůbec nemáte prostor se nějak prosadit. Když jsem někde se svými rodiči vetšinou se vůbec nedostanu ke slovu, a tak jsem se prostě nenaučila mluvit s lidmi, které neznám, u kterých nevím, co mají rádi a jací pořádně jsou. Tak jsem se stala asi zakřiknutou. 

Chvíli mi to trvalo než jsem si to na tom lehátku uvědomilo, zatímco mi kosmetička dokončovala úprvau obličeje. Ten fakt se mi nelíbil a nevěděla jsem, jak jí dokázat, že umím mluvit. Jenže pak následovalo několik minut strašlivého ticha, když jsem měla na tvářích zelenou a pálivou masku na sklidnění. Myslela jsem si, že tam opravdu usnu. Jenže mi můj mozek prostě nedovolí pronést jediné slovo, co kdyby to nebylo vhodné? Co kdyby to bylo trapné? Co kdyby...? Je tu spousta věcí, co mi v tom brání, prostě se nedokážu přimět promluvit, i kdybyste mi vyhrožovali. 

Jediné, co doopravdy pomáhá k tomu, abyste mě rozmluvili je, že začnete mluvit první a nakonec se na něco zeptáte tak, abych musela mluvit dlouho. To se mojí kosmetičce povedlo, zeptala se mě na knížky a já dokázala mluvit dokonce i snad pět minut v kuse. Od tohoto tématu jsme se dostaly až k dobám socialismu, což není zrovna super téma, ale byla jsem ráda, že jsem snad zlomila tu myšlenku toho, že jsem opravdu a totálně zakřiknutá a schoulená do kouta, protože stačí jenom, když začnete mluvit první a najdeme něco o čem se můžeme bavit oba dva. Jinak? Jinak bude ticho jako v hrobě.

Vaše Renny

Read More

J. R. R. Tolkien - Pán prstenů

Jako další knihou do našeho projektu Heart for Book jsem vybral třísvazkový román Pán prstenů, který je dnes mnohdy mylně považován za trilogii. Toto dílo všichni určitě znáte minimálně z televizních obrazovek. Doufám, že vás tímto článkem alespoň trochu obohatím. :)
Autorem je celým jménem John Ronald Reuel Tolkien.

Read More

13. Svět

Ne nebude, pomyslela si Chloé, ale na toho postaršího pána v čepici se jen lehce usmála, aby si nemyslel, že je nezdvořilá, vždyť si přeci myslel, že jí zachránil život, a přitom neudělal nic jiného, než že jí jenom pomohl dostat se daleko od tětina domova.

Jako dítě skákala do moře často a nikdo o tom nevěděl. Naučila ji to Lucy. Zavřít oči, vnímat jenom vítr ve vlasech, rozeběhnout se, přiložil ruce křížem na hruď, aby se nárazem nezlomila klíční kost a padat nohama napřed. Takhle je to nejlepší. Když si Chloé proplavala několik míst a zjistila, kde je místo nehlubší, začala skákat i hlavou dolů. Mohla tak zapomenout aspoň na chvíli na svoje problémy a nechat to daleko za sebou spolu se strachem z toho, že si rozbije ze skoku hlavu. Pomyšlení na to, že se utopí jí nevadilo, schválně zůstávávala se vodě dlouho, aby se pak na poslední chvíli vynořila nad vodu a nasála slaný vzduch pořádně do plic, kde se pak rozšířil do krve, která ho rozvedla do srdce, mozku a zbytku celého těla, a pak se zase zpátky přes srdce neokysličená vracela do plic, kde žádala zase další příděl. Tentokrát to ale s tou dobou pod hladinou přehnala, když se probudila až na lodi.

Jakmile se pořádně rozkoukala a zhodnotila svůj stav natolik dobrý, aby se vydala nahoru. Nejprve si ale prohledala všechny kapsy, aby našla kus pomačkaného a promočeného papíru složeného na třikrát. Obsah papíru byl nepoškozený, a tak Chloé spadl velký kámen ze srdce. Pak si vzpomněla na otce a náhlá radost byla ta tam. Proč nemůže aspoň na chvíli na všechno zapomenout, bylo by to pro ni o tolik jednodušší?

Zahnala rychle pocit breku a vyběhla schody na palubu

"Co to...?" zašeptala si pro sebe užasle.

Zmateně a rychle se rohlížela kolem sebe a nemohla uvěřit vlastním očím. 

"To není... co to má... jak?" 

Připadalo jí to, jako kdyby snila a nedokázala se probudit. Kolem sebe viděla nádherné místo. Proplouvali pomalu klidným mořem, které rozdělovalo barevné město vedví. Skoro si myslela, že se ocitla v Říši divů, v Zeminezemi, v Narii nebo Středozemi a vlastně nebyla daleko od pravdy.

"Kde to doopravdy jsem?" zeptala se šeptem kapitána, který stál za dřevěným kormidlem, který se v době, ve které Chloe žila, již nepoužíval stejně jako celá tahle dřevěná dopravní loď.

"Ty nevíš?" podivil se užasle kapitán a možná teprve teď si povšiml toho, co má Chloé na sobě. 

Když Chloé zavrtěla hlavou, pokračoval s pohledem upřeným na město osvícené sluncem. "Vítej v Impériu."

Read More

John Green-Paper Towns

Naším již v pořadí druhým příspěvkem spadajícím do nového projektu "Heart for book" je knížka Paper Towns neboli Papírová města. Autorem tohoto světového bestselleru všední doby je mladý talentovaný spisovatel John Green. So let me introduce J. G.!
John Michael Green je americký spisovatel. Proslavil se románem "The Fault In Our Stars"-"Hvězdy nám nepřály", který byl v roce 2014 zfilmován. Avšak jeho úplně prvním, a mým nejoblíbenějším dílem zároveň, je knížka "Hledání Aljašky", za kterou obdržel v roce 2005 Printzovu cenu. Mezi jeho další díla spadá i mimo jiné "Let it snow" nebo "An Anbundance of Katherines" a další.
Vlogová vlna zahltila i Greena a společně se svým bratrem Hankem Greenem vedou již několikátým rokem úspěšný Youtube kanál Vlogbrothers.

Ale teď už k samotnému dílu. Hlavním hrdinou je Quentin Jacobsen přezdívaný "Q", osmnáctiletý chlapec z předměstí floridského Orlanda a Margo. Krásná, nespoutaná, složitá a nikým nepochopená Margo Rothová-Spiegelmanová. Quentin a Margo bývali v dětství velcí přátelé, ale od té doby se hodně změnilo.

Celý děj se odehrává na Floridě a je velmi poutavý, plný groteskních adolescentních scének z typického amerického středoškolského života, které perfektně podtrhují námět celé knihy.V díle jde především o pointu, která je v příběhu skryta a která úzce souvisí s názvem knížky a kterou budete muset pochopit, aby se vám na konci dostalo tak skvělého pocitu naplnění a uvědomění, jako se dostalo i mě. A abych pravdu řekla, tak trochu jsem v tomto díle našla samu sebe, konkrétně v komplikované Margo. Protože když pochopíte pointu a vžijete se do ní, uvědomíte si hodně věcí a kdo ví, třeba se také ztotožníte jako já.

Samozřejmě, je to věc názoru, ale já sama za sebe můžu s klidným pocitem v srdci říci, že tohle je jedna z mála knížek, u kterých budu neskutečně ráda, když se mi znovu dostane do rukou.

A vím, že to možná trochu nedává smysl, ale dál vám příběh vyprávět nemohu, protože bych vám už snáze leccos prozradila. A pokud vás moje dojmy a pojmy zaujaly a chcete vědět víc, nezbývá než se přesvědčit na vlastní kůži, těch 300 stránek vážně stojí za to!

Read More

12. Probuzení

"Voda, všude voda..."
Se škubnutím Chloé otevřela oči. V hlavě jí ještě dozníval děsivý sen a nahrazovalo ho s uklidňující vrzání dřeva a něžné pohupování. Chvíli tam jen bezmyšlenkovitě ležela a zírala na dřevěný strop. Minuty nezastavitelně plynuly a Chloé se začala pomalu rozhlížet okolo sebe. Ležela v měkké posteli, která stála bokem k dřevěné stěně. Vlastně celá komůrka byla ze dřeva. Dřevěné stěny, dřevěná skříňka, malý dřevěný stolek u protější stěny a dvě kruhová okénka, která osvětlovala pokojík.

Read More

11. Šokující zpráva

'Tak jsme tu.' Prohlásil zaraženě Kapser. Ještě stále se rozhlížel po ulici a ostatních domech. Byl překvapen, nepřestával se divit, kolik věcí se v okolí změnilo od jeho poslední návštěvy.
 Do předem neuvědomilé reality ho rychlostí světla vrátila až hádka Chrise a Bell. "O co jde?" Zeptal se rotržitě. "Chris má stejné tetování!" Rokřikla se Bell. "Cože?! Chrisi, jako vážně?" Začínal posměvačně Kasper.

Read More

George R. R. Martin - Hra o trůny

Naší první knihou v našem dalším projektu Heart for Book je kniha od amerického sci-fi a fantasy spisovatele pana Martina, který je držitelem několika prestižních cen za literaturu, Hra o trůny ze série Píseň ledu a ohně. Vystudoval žurnalistiku, ale záhy se začal život jako spisovatel. Jeho první díla udala těm dalším svůj hlavní směr a styl, všechny jeho postavy jsou tak trochu komplikované, stejně jako jsou lidé v reálu, mají spoustu tváří a nikdy o nich nevíte, co přesně udělají, proto vám velice brzy přirovstou k srdci a nedokážete se smířít s jejich brzkou smrtí. 

Hra o trůny byla uvedena do pultů knihoven už v roce 1996. Svou napínavostí, propracovnáním a strhujícími událostmi se dostala do srdcí mnoha čtenářů po celém světě. Je skoro až nemožné, aby jeden člověk, dokázal vytvořit takový svět jako je Západozemí a jeho složitou historii. 

Knížku jsem dostala už před několika lety k Vánocům, přála jsem si ji potom, co jsem viděla první sérii seriálu od HBO (mnozí z vás ho jistě znají). Nedokázalo mi přijít na mysl, že by někdo dokázal vymyslet tak propracovaný seriál, proto jsem hledala jeho zdroj a našla toho bělovlasého autora, který vypadá jako hodný dědeček a přitom má na svědomí tolik smrtí. Stal se z něj jeden z nejvíce milovaných a nejvíce nenáviděných spisovatelů, kteří kdy existovali. Pro mě se stal mistrem a ikonou. Jeho styl vyprávění je opravdu jedinečný a prolínavost mezi jednitlivými ději je neuvěřitelná. 

První kniha není tak zákeřná. Děj se ještě rozvíjí a vy se snažíte dostat pod kůži každému, koho jste právě objevili (a že těch postav je). Začínáte vytvářet spoustu teroii, jak by se to mohlo stát a to ce vám nejvíce líbí. Myslíte si, že rozhodně nesnášíte tuhle postavu a tu další absolutně milujete, pak přetočíte na další kapitolu a zjistíte, že to je všechno jinak. Každičkou novou stránkou pomalu nacházíte další tvář postavy a přitom objevujete krásu okolního světa, který si Martin vytvořil. Svůj talent v popisování využívá ve všem, kromě okolí je schopný vám perfektně popsat na dvou stranách královnin jídelníček nebo jak se připravuje družina na cestu, jak postava umřela.

Pokud byste se v hromadě postav ztratili, můžete se podívat do dodatku, který obsahuje rozsáhlý rozspis významných rodů, kde nejsou nejen jedna rodina, ale jejich vzdálení příbuzní i šlužebnictvo. Jestliže se ztratíte na cestách, při putování postavi, můžete se podívat na rozsáhle popsanou mapu na předních stranách. Martin prostě myslel na všechno. Není se proto co divit, že mu trvá dlouhou dobu, než vyda další knihu.

Hra o trůny se - jak jsem již zmínila - odehrává v zemi jménem Západozemí, kde leží Sedm království, dál zavítáte i do Svobodných měst, jenž se nacházejí za Úzkým mořem. Rozáhlost celého příběhu je taková, že bych ji do jednoho odstavce těžko zformulovala, proto myslím bude stačit, když vám jen doporučím si na tuto knihu najít čas - hodně času. Při čtení této knihy naleznete spoustu dobrých a špatných stránek nás všech. Je nad slunce jasné, že tato sága plná lásky, nenávisti, intriků, zabíjení, podvodů, tajemství a magie vás naprosto pohltí do sebe. 

Na začátek je to sice silný oříšek na přelouskání, ale rozhodně stojí za to. 

Read More