Ideální dovolená pro každého představuje něco jiného, někdo
rád moře někdo hory, někdo rád cestuje po domácí trase, někdo rád vyjede do
zahraničí, někdo chce poznávat památky, někdo přírodu a někdo vinný sklep.
Profil naší dovolené, která zatím trvá třetí den, ale rozhodně nepatří mezi ty
ideální. Nepatří ani mezi ty katastrofální a hororové. Nepohybuje se ani mezi
těma dvěma, tahle dovolená cestuje z jednoho koutu do druhého
v rapidní rychlosti. Momentální stav, kdy sedím na jednom z mála suchých
kousků naší terásky a popíjím mexické pivo z lahve, o kterém jsem si
myslela, že je typický řecký cider, se nachází tak nějak na pokraji vyčerpání a
těší se sobotě, kdy nasednu do letadla a poletím domů, kde mi podobné
katastrofy přijdou normální a nijak se jim nedivím.
Začínat tím, že jsem na tuhle dovolenou původně ani letět
nechtěla a místo toho bych radši jela na skautský tábor, spala pod stanem a
jedla z ešusu (bez jakékoliv ironie), nemá ani cenu. S tím, že letím
do teplých krajin, kterým se nejraději vyhýbám jsem se smířila v momentě,
kdy mi moje matka oznámila, že úspěšně dokončila školu. Viděla jsem, jak se
těší, že spolu někam poletíme a užijeme si chvilku volna u moře a pod sluníčkem
(vysvětlovat jí, že na sluníčku se spálím a válení u moře není nic pro mě v tu
chvíli bylo k ničemu). Řekla jsem si, že jí udělám tu radost a na týden
spolu s ní a její vzdálenou švagrovou poletím na Krétu.
Zabaleno jsem měla za patnáct minut a v klidu a bez
stresu jsem byla připravená odletět v pět ráno z Prahy. Můj první let
v přeplněném letadle spočíval pouze v tom zírat z okénka a
doufat, že se mi při vzletu a přistání neudělá špatně. Od té chvíle mám
neuvěřitelnou chuť na cigaretu, i když jsem si slíbila, že si na Krétě nekoupím
ani krabičku. Poklidná, a přesto bláznivá, jízda všech Řeků a nesnesitelné
vedro a dusno bylo jenom první kapkou celého výletu. Hotel vcelku pěkný, pláž
pár minut cesty od něj a bazén hned u východu z apartmánu, nečekala jsem ani chvíli, převlékla se do plavek a vyzkoušela teplotu vody. Na lehátku jsem
vyndala z tašky Jméno růže (kterou mám rozečtenou už půl roku a nikdy jsem
nedoufala, že by se kdy naskytla chvíle, abych to vůbec dočetla) a přichystala
se na to, že zkusím doopálit zbytek kůže, která vypadala z jedné části
jako kus sýra a z druhé se už loupala po spálení. Mezitím jsem se
rozhodla, že sama podniknu nebezpečnou cestu, která zněla, odblokuj si
zahraniční data. Nic se nepodařilo i po ručním manipulování s operátorem, a když mě po celkovém vyčerpání a únavě začala bolet hlava, nechala jsem toho
být a šla si radši lehnout.
Po probuzení nastal problém číslo jedna, který vylepšil
jenom fakt, že jsem se probrala akorát na to, abych si dala pár bazénu a
vyrazila na večeři. Mobil u operátora neukazoval nic víc než jenom možnost
tísňového volání, což je šok, který se jen tak ničemu nepodobá, vzhledem
k tomu, že moje matka si s sebou nevzala mobil, takže já byla naše
jediné spojení se zbytkem světa (zas tak horké to nebylo, ještě pořád jsem
mohla na wifi, ale trocha dramatu přeci jenom neuškodí). Otcův výsměch a k tomu ještě dalších pár lidí, že jsem debil a nemám si hrát
s mobilem, mě utvrdil v to, že takhle nepřežiju celý zbytek
dovolené, a tak seberu všechny svoje znalosti a neznalosti a nějak to zapnu.
Zkusila jsem všechno: nainstalovat operátora ručně, restartovat telefon,
vypnout ho na hodinu, vyndat sim kartu, nic nefungovalo. Dokonce ani volání o
pomoc mému technicky velice zdatnému strýci, nic nepřineslo. Rozhodla jsem se,
že si prostě a jednoduše asi sednu na bar a půjdu to zapít.
Problém číslo dva. Sedla jsem si na barovou židličku a
poprosila o Aperol. „Nemáme. Nevíme.“ V klidu a s úsměvem jsem tedy
odkývala, že to nevadí a že si dám jednou vodku s juicem. Barman asi viděl moje
rozhořčení a totální zdrcení, že nejsem schopná opravit tak banální věc a že
jsem zřejmě rozbila dva měsíce starý telefon, že místo jedné vodky mi nalil dvě.
S vděkem jsem sahala po skleničkách, že si je odnesu k bazénu u
pláži, když se mě zeptal, kde mám svoji pásku. Nechápavě jsem se podívala na
ruce, že žádnou pásku nemám a že jsem žádnou nedostala, a tak barman jenom
pokrčil rameny a poznamenal, že v tom případě to bude třeba za 5 euro.
Zmateně jsem mu podala peníze a vrátila se za matkou s otázkou, co to
sakra bylo? Ta (momentální abstinent) si ode mě vzala jednu skleničku, že jsem
hodná dcera a že jednou by si dát drink mohla, a řekla, že nepočítali
s tím, že by se nám hodil bar, a tak nemáme chlast v ceně zájezdu.
Tehdy mi došly slova. Nalila jsem do sebe skleničku vodky s juicem, sebrala
svůj celkem nefunkční telefon a odebrala se ke spánku, že snad ráno bude líp.
Rána by bylo líp, kdybych nespoléhala na to, že se moje matka
vzbudí jako vždy v sedm ráno a bude otravovat se sprchou, kávou a kulmou
tak dlouho, dokud se v půl deváté možná v devět nevyhrabu
z postele a nepřichystám se tak akorát, abych stihla snídani. Za patnáct
minut deset mě vzbudilo cloumání s vyděšeným hlasem, že jsme zaspaly, že
za 15 minut končí snídaně a že pokud to nestihneme, máme až pak večeři a že
když už jsme si to zaplatily, přece to nenecháme být (#Češinadovolené). Za pět
minut jsem byla umytá, učesaná, oblečená a připravená k odchodu. Došly
jsme za minutu deset a byly jsme poslední, co odcházely z místnosti se
švédskými stoly. Matčin výraz pln úlevy si vychutnával kouzelnou snídani
s kávou, zatímco mně padala hlava do talíře, kterého jsem se ani nedotkla
a hodila do sebe jenom dva hrníčky kafe. Na pláži bylo nádherně větrno a vedro,
vlny se tříštily o pobřeží a šutry byly všude tak velké, že existovalo jenom
jedno jediné místo na celé pláži, kudy se dalo relativně projít do moře. A tak
jsme zabraly dvě lehátka a v klidu se vrátily zpátky do apartmánu přichystat
věci na pláž. Zbytek dne probíhal tak nějak v klidu. Zhodnotila jsem, že
Jméno růže možná dočtu ještě dřív, než dovolená skončí, proto nebylo bláhové
tahat s sebou další knížku, a že moje sedřená noha z Otavy už vypadá
mnohem lépe. Když se člověk dostal za vlny, což představovalo několikametrovou
cestu ve vodě, která normálně vysokému člověku sahala tak po pás, dalo se i
relativně plavat. Jenže kamkoliv se doplavalo, vlny ho odnesly zase zpátky a
nikdy jsem nebyla schopná najít místo, kde bych aspoň špičkami prstů nesahala
na dno.
Procházka po takzvané kolonádě v deset večer
představovala to, že jsem znechuceně stála před každým obchodem se suvenýry a
čekala na zbytek výpravy, než vyjdou ven s tím, že nic nekoupily, protože
se podívají ještě někde jinde. Zato já vzala útokem první krám, koupila tam pár
lahví alkoholu a řekla, že já jsem spokojená a můžu zpátky na hotel. Navíc
smrad, který se linul z připáleného rybího a olivového oleje smíchaný
s potem všech možných turistů, štípal nejenom v nose ale i
v očích. Znuděná jsem se vydávala do obchodů s oblečením a hledala na
„značkových“ věcech známky toho, že je to předělávka, jinak bych byla dost
v šoku, kdybych koupila v pouličním obchodě conversky za 15 éček.
V posledním obchodě jsem koupila dva cidery a Ben&Jerry’s a konečně
všechny přemluvila, že můžeme jít zpátky. Cestou už jsem navíc přemýšlela o tom,
jak budu přes letiště pašovat čtyři lahve Metaxy.
Natěšená jsem vyndala nejvíc nachlazený cider a nejvíc
zklamaná jsem ho chtěla vrátit zpátky, když jsem nenašla otvírák. Matka mě
ujistila v tom, že jsem šikula a že to otevřu i bez něj a ať si nějak
poradím, přeci jenom jsem skaut (v duchu jsem polkla to, že přeci jenom je to
ona, kdo mě drží od tábora, ale nechala jsem to být s tím, že jí prokážu,
že to opravdu zvládnu otevřít, i když vím, že u mě je to nemožné). Taky že
možné se stalo možným a nemožné zůstalo nemožným. Metličkou jsem zátku sice
otevřela, ale půlka cideru se vylila do šuplíku s příborem, tak jsem
naštvaně poslala matku napřed, aby mi vzala všechny věci a sejdeme se na
terase, zatímco já „šikula“ to uklidím. Rozhořčení z rozlitého cideru
přetrvalo i potom, co jsem za chvíli lahev vypila, jelikož byl tak neuvěřitelně
dobrý, těšila jsem se ale tomu, že na mě čekala malá krabička skvělé zmrzliny,
jež se dostala do zatracení v tu minutu, kdy jsem jí svěřila na hlídání
matce. Její omluva nad prázdnou krabičkou, že chtěla jenom ochutnat a přeci to
nenechá roztát, mě utvrdila v to, že přeci jenom jak ten den nevypadl tak hrozně, skončil pro moje očekávání dost na hraně. Beze slova jsem sebrala
svoje věci a šla si lehnout.
Táta mě jako malou naučil miloval hudbu. Nechával mě každou
chvíli zpívat, koupil velké repro bedny i mikrofon a oba jsme tančili
v obýváku, zatímco se v hifi věži točily tři CD všelijakého českého
mixu. Díky němu jsem si zamilovala písničky, co teď znají děti jenom ze
zpěvníků anebo pro ně už starých filmů, i když už dávno byly barevné. Od něj
znám Olympic, Katapult, Lucii, Chinaski, Divokej Bill a Mňágu. A právě Mňága to
byl, co mi zněl v uších, když mě napadla spásná myšlenka zapnout
deaktivaci roamingové sítě. A tak jsem spasila svoji duši a zachránila svoje
připojení se světem. Pyšná na svůj objev a spravení něčeho, u čehož jsem si
myslela, že bude až do návratu do své domoviny rozbité, zadoufala jsem, že
špatným milníkům na naší dovolené je konec, dokud jsem se ráno nevzbudila.
Protože máma zlomila klíč v zámku a na Krétě, kde je pořád jenom slunečno,
nezačalo pršet.