pondělí 17. července 2017

Spaste svoje duše

Ideální dovolená pro každého představuje něco jiného, někdo rád moře někdo hory, někdo rád cestuje po domácí trase, někdo rád vyjede do zahraničí, někdo chce poznávat památky, někdo přírodu a někdo vinný sklep. Profil naší dovolené, která zatím trvá třetí den, ale rozhodně nepatří mezi ty ideální. Nepatří ani mezi ty katastrofální a hororové. Nepohybuje se ani mezi těma dvěma, tahle dovolená cestuje z jednoho koutu do druhého v rapidní rychlosti. Momentální stav, kdy sedím na jednom z mála suchých kousků naší terásky a popíjím mexické pivo z lahve, o kterém jsem si myslela, že je typický řecký cider, se nachází tak nějak na pokraji vyčerpání a těší se sobotě, kdy nasednu do letadla a poletím domů, kde mi podobné katastrofy přijdou normální a nijak se jim nedivím.

Začínat tím, že jsem na tuhle dovolenou původně ani letět nechtěla a místo toho bych radši jela na skautský tábor, spala pod stanem a jedla z ešusu (bez jakékoliv ironie), nemá ani cenu. S tím, že letím do teplých krajin, kterým se nejraději vyhýbám jsem se smířila v momentě, kdy mi moje matka oznámila, že úspěšně dokončila školu. Viděla jsem, jak se těší, že spolu někam poletíme a užijeme si chvilku volna u moře a pod sluníčkem (vysvětlovat jí, že na sluníčku se spálím a válení u moře není nic pro mě v tu chvíli bylo k ničemu). Řekla jsem si, že jí udělám tu radost a na týden spolu s ní a její vzdálenou švagrovou poletím na Krétu.

Zabaleno jsem měla za patnáct minut a v klidu a bez stresu jsem byla připravená odletět v pět ráno z Prahy. Můj první let v přeplněném letadle spočíval pouze v tom zírat z okénka a doufat, že se mi při vzletu a přistání neudělá špatně. Od té chvíle mám neuvěřitelnou chuť na cigaretu, i když jsem si slíbila, že si na Krétě nekoupím ani krabičku. Poklidná, a přesto bláznivá, jízda všech Řeků a nesnesitelné vedro a dusno bylo jenom první kapkou celého výletu. Hotel vcelku pěkný, pláž pár minut cesty od něj a bazén hned u východu z apartmánu, nečekala jsem ani chvíli, převlékla se do plavek a vyzkoušela teplotu vody. Na lehátku jsem vyndala z tašky Jméno růže (kterou mám rozečtenou už půl roku a nikdy jsem nedoufala, že by se kdy naskytla chvíle, abych to vůbec dočetla) a přichystala se na to, že zkusím doopálit zbytek kůže, která vypadala z jedné části jako kus sýra a z druhé se už loupala po spálení. Mezitím jsem se rozhodla, že sama podniknu nebezpečnou cestu, která zněla, odblokuj si zahraniční data. Nic se nepodařilo i po ručním manipulování s operátorem, a když mě po celkovém vyčerpání a únavě začala bolet hlava, nechala jsem toho být a šla si radši lehnout.

Po probuzení nastal problém číslo jedna, který vylepšil jenom fakt, že jsem se probrala akorát na to, abych si dala pár bazénu a vyrazila na večeři. Mobil u operátora neukazoval nic víc než jenom možnost tísňového volání, což je šok, který se jen tak ničemu nepodobá, vzhledem k tomu, že moje matka si s sebou nevzala mobil, takže já byla naše jediné spojení se zbytkem světa (zas tak horké to nebylo, ještě pořád jsem mohla na wifi, ale trocha dramatu přeci jenom neuškodí). Otcův výsměch a k tomu ještě dalších pár lidí, že jsem debil a nemám si hrát s mobilem, mě utvrdil v to, že takhle nepřežiju celý zbytek dovolené, a tak seberu všechny svoje znalosti a neznalosti a nějak to zapnu. Zkusila jsem všechno: nainstalovat operátora ručně, restartovat telefon, vypnout ho na hodinu, vyndat sim kartu, nic nefungovalo. Dokonce ani volání o pomoc mému technicky velice zdatnému strýci, nic nepřineslo. Rozhodla jsem se, že si prostě a jednoduše asi sednu na bar a půjdu to zapít.

Problém číslo dva. Sedla jsem si na barovou židličku a poprosila o Aperol. „Nemáme. Nevíme.“ V klidu a s úsměvem jsem tedy odkývala, že to nevadí a že si dám jednou vodku s juicem. Barman asi viděl moje rozhořčení a totální zdrcení, že nejsem schopná opravit tak banální věc a že jsem zřejmě rozbila dva měsíce starý telefon, že místo jedné vodky mi nalil dvě. S vděkem jsem sahala po skleničkách, že si je odnesu k bazénu u pláži, když se mě zeptal, kde mám svoji pásku. Nechápavě jsem se podívala na ruce, že žádnou pásku nemám a že jsem žádnou nedostala, a tak barman jenom pokrčil rameny a poznamenal, že v tom případě to bude třeba za 5 euro. Zmateně jsem mu podala peníze a vrátila se za matkou s otázkou, co to sakra bylo? Ta (momentální abstinent) si ode mě vzala jednu skleničku, že jsem hodná dcera a že jednou by si dát drink mohla, a řekla, že nepočítali s tím, že by se nám hodil bar, a tak nemáme chlast v ceně zájezdu. Tehdy mi došly slova. Nalila jsem do sebe skleničku vodky s juicem, sebrala svůj celkem nefunkční telefon a odebrala se ke spánku, že snad ráno bude líp.

Rána by bylo líp, kdybych nespoléhala na to, že se moje matka vzbudí jako vždy v sedm ráno a bude otravovat se sprchou, kávou a kulmou tak dlouho, dokud se v půl deváté možná v devět nevyhrabu z postele a nepřichystám se tak akorát, abych stihla snídani. Za patnáct minut deset mě vzbudilo cloumání s vyděšeným hlasem, že jsme zaspaly, že za 15 minut končí snídaně a že pokud to nestihneme, máme až pak večeři a že když už jsme si to zaplatily, přece to nenecháme být (#Češinadovolené). Za pět minut jsem byla umytá, učesaná, oblečená a připravená k odchodu. Došly jsme za minutu deset a byly jsme poslední, co odcházely z místnosti se švédskými stoly. Matčin výraz pln úlevy si vychutnával kouzelnou snídani s kávou, zatímco mně padala hlava do talíře, kterého jsem se ani nedotkla a hodila do sebe jenom dva hrníčky kafe. Na pláži bylo nádherně větrno a vedro, vlny se tříštily o pobřeží a šutry byly všude tak velké, že existovalo jenom jedno jediné místo na celé pláži, kudy se dalo relativně projít do moře. A tak jsme zabraly dvě lehátka a v klidu se vrátily zpátky do apartmánu přichystat věci na pláž. Zbytek dne probíhal tak nějak v klidu. Zhodnotila jsem, že Jméno růže možná dočtu ještě dřív, než dovolená skončí, proto nebylo bláhové tahat s sebou další knížku, a že moje sedřená noha z Otavy už vypadá mnohem lépe. Když se člověk dostal za vlny, což představovalo několikametrovou cestu ve vodě, která normálně vysokému člověku sahala tak po pás, dalo se i relativně plavat. Jenže kamkoliv se doplavalo, vlny ho odnesly zase zpátky a nikdy jsem nebyla schopná najít místo, kde bych aspoň špičkami prstů nesahala na dno.

Procházka po takzvané kolonádě v deset večer představovala to, že jsem znechuceně stála před každým obchodem se suvenýry a čekala na zbytek výpravy, než vyjdou ven s tím, že nic nekoupily, protože se podívají ještě někde jinde. Zato já vzala útokem první krám, koupila tam pár lahví alkoholu a řekla, že já jsem spokojená a můžu zpátky na hotel. Navíc smrad, který se linul z připáleného rybího a olivového oleje smíchaný s potem všech možných turistů, štípal nejenom v nose ale i v očích. Znuděná jsem se vydávala do obchodů s oblečením a hledala na „značkových“ věcech známky toho, že je to předělávka, jinak bych byla dost v šoku, kdybych koupila v pouličním obchodě conversky za 15 éček. V posledním obchodě jsem koupila dva cidery a Ben&Jerry’s a konečně všechny přemluvila, že můžeme jít zpátky. Cestou už jsem navíc přemýšlela o tom, jak budu přes letiště pašovat čtyři lahve Metaxy.

Natěšená jsem vyndala nejvíc nachlazený cider a nejvíc zklamaná jsem ho chtěla vrátit zpátky, když jsem nenašla otvírák. Matka mě ujistila v tom, že jsem šikula a že to otevřu i bez něj a ať si nějak poradím, přeci jenom jsem skaut (v duchu jsem polkla to, že přeci jenom je to ona, kdo mě drží od tábora, ale nechala jsem to být s tím, že jí prokážu, že to opravdu zvládnu otevřít, i když vím, že u mě je to nemožné). Taky že možné se stalo možným a nemožné zůstalo nemožným. Metličkou jsem zátku sice otevřela, ale půlka cideru se vylila do šuplíku s příborem, tak jsem naštvaně poslala matku napřed, aby mi vzala všechny věci a sejdeme se na terase, zatímco já „šikula“ to uklidím. Rozhořčení z rozlitého cideru přetrvalo i potom, co jsem za chvíli lahev vypila, jelikož byl tak neuvěřitelně dobrý, těšila jsem se ale tomu, že na mě čekala malá krabička skvělé zmrzliny, jež se dostala do zatracení v tu minutu, kdy jsem jí svěřila na hlídání matce. Její omluva nad prázdnou krabičkou, že chtěla jenom ochutnat a přeci to nenechá roztát, mě utvrdila v to, že přeci jenom jak ten den nevypadl tak hrozně, skončil pro moje očekávání dost na hraně. Beze slova jsem sebrala svoje věci a šla si lehnout.

Táta mě jako malou naučil miloval hudbu. Nechával mě každou chvíli zpívat, koupil velké repro bedny i mikrofon a oba jsme tančili v obýváku, zatímco se v hifi věži točily tři CD všelijakého českého mixu. Díky němu jsem si zamilovala písničky, co teď znají děti jenom ze zpěvníků anebo pro ně už starých filmů, i když už dávno byly barevné. Od něj znám Olympic, Katapult, Lucii, Chinaski, Divokej Bill a Mňágu. A právě Mňága to byl, co mi zněl v uších, když mě napadla spásná myšlenka zapnout deaktivaci roamingové sítě. A tak jsem spasila svoji duši a zachránila svoje připojení se světem. Pyšná na svůj objev a spravení něčeho, u čehož jsem si myslela, že bude až do návratu do své domoviny rozbité, zadoufala jsem, že špatným milníkům na naší dovolené je konec, dokud jsem se ráno nevzbudila. Protože máma zlomila klíč v zámku a na Krétě, kde je pořád jenom slunečno, nezačalo pršet.