Zdálo se být tak tři hodiny ráno, možná později. Na ulepeném
stole s vypálenými důlky od cigaret, poloprázdnými půllitry s pivem a
jedním popelníkem plným oharků od cigaret leží položené mobily displejem dolů.
Kolem stolu na rozviklaných židlích sedí několik politologů, kteří už pijí
v třetím podniku a poslouchají hudbu z jukeboxu, kterou tam někdo
navolil ještě před hodinou. Zdá se to jako žalostný pohled, na ty pokleslé
hlavy u piva, co se snaží překřičet hudbu ve snaze vysvětlit tomu druhému, co
ho přimělo být ve čtvrtek v nonstop baru, který se podobá vesnickému
lokálu, kam chodí jenom štamgasti, co vydělávají na těch deset kousků piva,
která spořádají, když sledují v televizi zavěšené na zdi u stropu, fotbal,
hokej nebo cokoliv, co zrovna běží na sportovním kanále, protože nic jiného je
v životě nezajímalo tak moc, jako zda Slavie porazí Spartu nebo kdo
vyhraje letošní ligu mistrů. Žalostný pohled to možná je, ale ještě před chvílí všichni zpívali „Země
vzdálená“ a „Ach synku, synku“ a dohadovali se o tom, která z těch dvou by
byla lepší hymnou.
Nikdo z nás ten večer nepočítal s tím, že pojede
domů ranním metrem v půl šesté ráno. Nikdy se s tím nepočítá, zároveň
se ale nikdy nepočítá s tím, že zajdeme jenom na jedno pivo. Nikdy se
počítá s tím, že nějaká akce (i když je spontánní) skončí s tím, že
se v deset rozejdeme a jedeme do bytů či na kolej, protože ráno musíme
vstávat do školy a do práce (dobře, občas se nějaká výjimka najde, ale vždycky
se ten den najde několik jedinců, co pokračují vesele dál). Nikdy se nepočítá
s tím, že by existoval týden, kdy se nesejdeme aspoň jednou. Ať už jsou to
čtyři piva do půlnoci nebo neznámý objem alkoholu, co vám vysál peněženku, tak
že jste rádi, že se máte jak dostat na konci týdne zpátky domů, kde vysypete
kufr plný špinavých a kouřem načichlých věcí k tomu, aby vám je vaše milovaná
maminka mohla vyprat, jelikož to je přesně to, na co se celých těch pět dní, co
vás neviděla, těšila nejvíc.
Při dostatečném štěstí, kdy se rozhodnete, že tu hodinovou
cestu zpátky do bytu vydržíte, nastoupíte na tramvaj, kde s vámi sedí jen
dalších pár lidí a jedete domů s jasným vědomím, že zítra do té školy
nepůjdete. Najdete sluchátka a modlíte se, aby váš telefon měl ještě dostatek
baterky, aby vydržel celou cestu až do bytu. Nasadíte jenom jedno sluchátko,
protože je vždycky lepší vědět, o tom, co se v noční tramvaji děje.
Myslíte si, jak se díváte ven na to, jak je Praha v noci hezká a klidná,
ale přitom jenom nepřítomně zíráte do okna, protože se vám oči zavírají
dolehlou únavou. Cítíte, jak střízlivíte a svět se najednou přestane tak točit
a ustálí se jenom na jedno místo a ten náhlý šok z toho, jak je všechno
tak moc přímé, vám způsobí narůstající bolest hlavy. Vůbec ne kolébavě, ale
strojeně rovně vystoupíte z tramvaje a dosti rychlým krokem se snažíte
přemístit k budově, kde máte zrovna přebývat. Neustále se díváte přes
rameno, jestli vás někdo nesleduje, jak zábavným způsobem sunete nohy dopředu,
díváte se pod nohy a zkoumáte, jestli vaše chůze je dost rovná. Problém nastane,
když musíte otevřít dveře a nemůžete najít klíče, vysypete celou tašku na
chodník a přebíráte se v naprosto zbytečných věcech, co se vám tam za celý
večer nahromadily, jako třeba obaly od cigaret, letáčky, prázdný obal od
žvýkaček, rozsypané žvýkačky, tužky, neidentifikovatelné kusy papírů, drobné,
prázdná peněženka, cizí zapalovač, kapesníky, zamotaná sluchátka, ale klíče nikde.
Začnete panikařit, protože se bojíte, že jste si zabouchli byt nebo při
nejhorším ztratili klíče v baru. Nakonec si vzpomenete, ze klíče máte
celou dobu v kapse a ty rozházené věci před dveřmi byly zbytečnou věcí. Po
vyjití do čtvrtého patra v budově bez výtahu, který by vám byl stejně
k ničemu, protože trpíte klaustrofobií, stojíte před dveřmi do bytu, co
jdou špatně otevřít, i když v sobě nemáte šest piv. Navíc v bytě spí
vaše dvě spolubydlící, které na rozdíl od vás, druhý den do školy vstávají.
Snažíte se opatrně otevřít dveře, ale sotva můžete otočit zámkem, takže místo
mírumilovného příchodu vejdete do bytu jako německá okupační vojska. Pak je
postup dosti jednoduchý, skopnout boty, odhodit klíče a tašku, najít po tmě
postel, převléknout se do trička na spaní, vypnout budík, nabít mobil a jít
spát.
Ráno jedním okem koukáte na hodiny a silně přemýšlíte o tom,
jestli má cenu ten den vůbec ještě vstávat nebo prostě jenom ležet a koukat
z okna ven. Přeci jenom se přemůžete, dáte studenou sprchu, dvě skleničky
vody, jelikož máte silnou dehydrataci, k snídani maximálně suchý rohlík,
protože nic jiného k jídlu na bytě stejně nemáte, najdete oblečení, co
ještě nesmrdí jako hospoda a vykouřená krabička od cigaret a pokusíte se
v ten den ještě nějak existovat. Buď strávíte dvě hodiny na pozdním obědě,
po kterém přijdete domů, koupíte něco malého k večeři, zalezete do postele
a přemluvíte se k tomu, že zítra do té školy opravdu půjdete, protože ji
máte celý den nebo do té školy přeci jenom musíte i po dlouhé noci, sedíte
nepřítomně na přednáškách a nadáváte na to, že Eduroam zase nefunguje, a tak
místo sledování toho, co se zrovna děje ve světě, dáváte aspoň poloviční pozor,
co zrovna přednášející říká, jelikož vám nic jiného nezbývá. V případě
příchodů do školy existují ale i tací, co místo půl hodinové cesty do školy,
s tím, že jim máte držet místo na přednášce, jedou do školy hodinu a půl a
přijdou až na přednášku další, protože když už jedu o pět minut déle, tak to
nemá cenu tam chodit vůbec. Místo pozdravu stačí jedno lehké kývnutí hlavou,
protože máte stále kocovinu a nechcete dělat zbytečné pohyby, aby vás hlava
ještě víc nerozbolela. Ostatní v pochopení se jen lehce usmějí nebo
soucitně sotva kývnou zpátky. Dáváte po kousku dohromady útržky z předešlé
noci, modlíte se za to, aby na vás nikdo neměl žádný kompromitující materiál
v podobě fotek a videí a doufáte v to, že ten večer tam byl i větší
zoufalec než vy.
Není to tak, že jsme alkoholici. Není to tak, že se každý
den vracíme nad ránem. Není to tak, že to jediné, co známe je hospoda. Není to
tak, že do školy nechodíme a střízlivíme doma v posteli, abychom večer
mohli zase vyrazit. Není to tak, že všechny naše peníze jdou jenom na chlast (i
když u některých by se dalo ve výjimečných případech docela pochybovat). Je to
tak, že když už, tak až noční tramvají nebo raním metrem. Je to tak, že když už,
tak ráno víte, že to byl špatný nápad. Je to tak, že zvládneme do toho i školu
a někteří i práci. Je to tak, že dokážeme studovat i mít studentský život
vysokoškoláka, který nám hodně lidí závidí. Upřímně, rána by nám nikdo
nezáviděl, ale jednou za chvíli je potřeba mít nějaký takový příběh, o tom, jak
se vracíte domů a netušíte kolik je hodin a neustále se musíte ujišťovat, že
sedíte ve správné tramvaji, ve správném směru metra nebo že jste pořád vzhůru,
abyste neskončili na Zličíně v depu.
Neberte si z nás tak velký příklad. Berte to tak jak
chcete vy. Na co se cítíte vy, na co se cítí vaše peněženka a vaše játra.
Užijte si svůj život studenta tak, jak chcete, nad knihami nebo nad pivem.
Ren
0 komentářů:
Okomentovat