Valentýn trochu jinak

Mohla bych psát o tom, jak je Valentýn skvělý svátek na oslavu lásky. Mohla bych psát o tom, jak nezadaní nemusí nijak smutnit a ať si radši koupí někde lahev vína a budou na to mnohem lépe, ať zajdou do baru, do kina nebo někam s přáteli, ať ten svátek prostě nijak neřeší. Můžu psát o tom, jak je to vlastně jenom neuvěřitelně komerční svátek a že by si pánové i dámy mohli uvědomit, že existují i jiné obchody než jenom Pandora. Můžu psát o tom, jak je to původně americký svátek a my v Čechách máme podobný svátek, a to je první máj, a že bychom mu měli vrátit jeho původní podobu a zapomenout na prvomájové průvody naších bratří soudruhů (i když to je dosti těžké, když se na vašem maloměstě začaly znovu pořádat, přestože jsou pojmenované jako lampionové průvody, ale podobnost je tu dosti zjevná…). Ale ani o jednom se pořádně psát nedá. A obecně psát na Valentýna o Valentýnu je dosti velké klišé, kterého mají skoro všichni po krk, jelikož neustále narážejí na srdíčka a zamilované páry, na meme pro nezadané, kde se snaží zabránit pojmu: „Love is in the air.“ a na reklamní kampaně upozorňující na to, že tohle krajkové kvalitní a úžasné zboží je právě v akční valentýnské slevě a již druhý den může být u vašich dveří.

Valentýn jakožto již globálně známý svátek, který k nám jako spousta jiných věcí přišel ze Západu, se zvláštním způsobem vyhnul modernizaci, lépe řečeno post-modernizaci. Stále máme před sebou pouze dvě strany – zadané a nezadané. Tyto dvě strany lidí se nadále dělí na další dvě skupiny – ti, kteří svátek ignorují a ti, kteří ho slaví (sami s lahví nebo s někým). Jen málokdy najdete někoho, kdo by spadal do jiné kategorie.

Každý jiný svátek je reklamně zneužit pro věc každého jedince ve světě. Ale Valentýn? Ten zůstal skoro nedotčen. Kde jsou lidé volající potom, že Valentýn je svátkem lásky a neměl by patřit jenom párům? Kde jsou lidé volající potom, aby se slavila láska všech – homosexuálů, bisexuálů i těch stereotypních heterosexuálů, co vycházejí z módy? Kde jsou lidé, volající potom, že láska není jenom milostná, ale i v rodině, mezi přáteli atd.? Kde jsou lidé volající potom, že na světě existuje spousta lidí, kteří lásku neznají? Kde jsou lidé volající po míru pro Valentýn? Kde jsou lidé, kteří volají cokoliv jiného, než kup růže, čokoládu a večer si užij?

Jako by se tato část lidí měla teprve narodit. Jako by tato část lidí bála projevit svůj zájem a změnit ta strukturu toho, co bylo po několik desetiletí stejné. Jako by čekali, hledali pomoc, vytvářeli plán na změnu toho posledního, co jim zbylo ku změně ze starého světa.

Narazila jsem jen na nepatrnou část lidí, kteří se zmínili pár větami, že Valentýn je pro ně šancí říct svým nejbližším, že je mají rádi a dát jim něco hezkého (ale počkat, něco takového tu bylo již nedávno – no ano, Vánoce!). Další člověk mluvil o tom, že něco takového by od nás mělo vycházet samovolně bez připomínání kalendáře, billboardů a sponzorovaných reklam na sociálních sítích a toho ustanovení se mi zdálo jako něco, čeho by se dnešní doba mohla chytnout. Postupem času budeme zachycovat více a více boření konvencí a stereotypů. 

Zkuste se tedy zamyslet nad tím, koho máte rádi a snažit se jim to dokazovat i víckrát než jednou či dvakrát ročně o Vánocích a  na Valentýna. Zamyslete se také nad tím, že na světě rozhodně nejste sami a že Vás má někdo rád. A taky se zamyslete nad tím, že na světě nemá tolik lidí takovou šanci jako vy. Pokud se přeci jenom cítíte nějak mizerně, zkuste udělat radost komukoliv, koho zrovna potkáte, nalepte hezký vzkaz na autobusovou zastávku, darujte oblečení na charitu, cokoliv o čem si myslíte, že někomu jinému můžeš udělat radost, nemusí to být přímo karma, ale jednou se Vám to vrátí.

Zkuste šířit lásku nejenom na Valentýna.
Ren.