Všechno to vypadá jako zvláštní sen, moc skutečné a nereálné zároveň. Něco jako když si pustíte do uší jazz a jdete se projít po noční ulici ve vaší vesnici, a přitom si myslíte, že je to Paříž, vy jste ubytovaní v luxusním hotelu, právě se vracíte z klubu, lehce omámení alkoholem, a na ulicích potkáváte lidi, co jsou na tom stejně jako vy, užívají si život a pomalým krokem se kochají krásami světlých ulic francouzských.
Jenže možná že vám v uších zní jazz, možná že v ulicích potkáváte lidi, co jsou na tom stejně jako vy, možná že jste omámení alkoholem, ale rozhodně to není lehce, rozhodně se nerozplýváte krásami ulice, rozhodně nejste v Paříži, ale v Praze, a co mnohem víc, nebydlíte v luxusním hotelu, ale na koleji a nebo vůbec doma s rodiči a do školy dojíždíte i dvě hodiny. A takový je život vysokoškoláka. Aspoň tedy po tom měsíci, který jsem měla šanci vidět.
Po zjištění, že můj obor je tak volný, jak to jen jde, jsem pocítila první pochyby o tom, jak moc se mi to bude zamlouvat. Do školy musím chodit vlastně jen v pondělí asi tak na tři a půl hodiny a pak nic. Zbytek jsou jen přednášky, pokud ale chcete zjistit něco vážně zajímavého, je dosti doporučeno na ně chodit. Ne snad proto, že byste se na nich něco přiučili, ale proto, co vám přednášející sdělí o dění okolo vás. Třeba kupříkladu, že vše, co jste doposud věděli, je špatně, že na každou správnou odpověď se vás každý zeptá, proč?, že Slováci jsou vlastně idioti, a to ze všech přítomných studentů zastupují asi tak jednu třetinu, že Hus byl něco jako Hitler, že není nikdo lepší než Moravák a že Indii by v nedaleké době mohla potkat nějaká pozitivní zpráva, třeba jako mor.
To, že pro vás vaši straší spolužáci přichystají party, abyste se lépe integrovali, je sice velice štědré, ale že je pořádají uprostřed týdne ze středy na čtvrtek, kdy ve čtvrtek máte přednášku od 8 ráno, už tak hezké není. A způsob jakým po takové party skončíte, je ještě horší, než jste si dokázali představit. Protože vrátit se domů v osm ráno s rozbitým telefonem, kdy jste ještě před pár hodinami seděli v nonstopu a zašívali někomu kalhoty, je prostě to, co musíte zažít!
Pravý problém nastává ve chvíli, kdy jste tak rozmazlení, že na koleji bydlet nechcete, a tak se rozhodnete, že do té doby, dokud neseženete byt, budete dojíždět. Nápad století. Čekám za něj v nejbližší době Nobelovu cenu, protože něco tak chytrého se jen tak nevidí. Vstávat v jeden den v pět ráno a vracet se v šest večer, je vše, co jste si kdy přáli.
Vejška je však něco, co si nemůžete nechat ujít. Nejde o to, že budete mít titul (možná), nejde o to, že se něco nového naučíte (oh jasně!), jde o to, že najdete nové lidi, že poznáte někoho s kým si sednete na pivo (irské kafe či víno, pokud pivo nepijete, za což si odnesete dost opovržených pohledů od Pražáků, protože, který inteligent nemůže nepít pivo, když je z Česka?!) a mluvíte najednou o úplně jiných věcech, než s lidmi ze střední nebo základky. Je to místo plné možností, zajímavých přednášek a debat, které sice nejsou za kredity, ale fakt stojí za to se na ně jít podívat. Najednou máte pocit, že máte moc něco říct, na demonstracích, protestech, najednou jste mnohem větší, než jste byli doposud.
Ze spousty stran poslouchám, že mí bývalí spolužáci za sebou už mají spoustu testů, zápočtů, přípravných zápočtových testů atd. Já nic. Nestěžuji si. Jak bych mohla? Nemusím dělat nic až do zkouškového, teprve potom začnu propadat panice, deseti hrnkům kávy denně, skoro žádnému spánku a prášky proti stresu.
Asi taková je zatím vejška očima měsíc starého studenta prvního ročníku.