Za svůj život jsem se potkala z různými sortami lidí. Každý z nich vypadal jinak, choval se jinak, vyrostl jinde, měl rád jiné věci, věřil v jiné věci a dělal jiné věci. Za některé z nich jsem ze srdce vděčná, že je mám ve svém životě, a jiní jsou pouze přínosem nebo chvílí, kterou musím přetrpět. Nejvíc ze všeho si ale vážím lidí, kteří v sobě najdou odvahu udělat něco, čeho se ostatní bojí, konkrétně v mém okolí se jedná o jednání s lidmi, kteří na tom nejsou fyzicky či mentálně úplně v pořádku. Můj starší brácha trpí DMO (dětská mozková obrna). Existuje několik forem této nemoci a každé dítě se s ní jinak vypořádává. Brácha byl první kluk na vozíku s touto nemocí, který nastoupil do Speciální školy v Poděbradech. Postupem času však přibývali další a s jejich neuvěřitelně optimistickým pohledem na svět se zrodila v hlavě z jedné učitelek myšlenka, která se zdála všem okolo jako nemožná a nerealizovatelná. V té době mohlo být mému bratrovi asi 13 let. Dnes je mu 24 a ta myšlenka se rozrostla na neuvěřitelný projekt, který pomáhá integrovat postižené děti se zdravými a naopak. Před 11 lety se zrodilo Centrum pro všechny.
Prvotní myšlenka této organizace byla v integraci dětí, ale zároveň také měla přinést nové zážitky pro děti, které je potřebují. Myšlenka byla v tom, že vznikne tábor pro děti s postižením, jakýmkoliv. 7 dní, kdy budou děti spolu a zažijí něco, co se jim nikdy nepřihodí za celý život a jako bonus si rodiče na týden odpočinou.
Za celé léto se uskuteční 4 turnusy. Pro děti s autismem, kam jezdí i děti s Downovým syndromem (pokud nevíte, o jaké nemoci se jedná, prosím vygooglujte si je). Pro maminky s dětmi. Pro předškoláčky a žáky 1. stupně ZŠ. A nakonec ten nejlepší pro puberťáky a žáky 2. stupně ZŠ.
Sama jsem s bráchou začala jezdit, když mi bylo 10. Poznala jsem tam kouzelné děti s očima, co jenom září nadšením, štěstím a energií, poznala jsem tam spoustu asistentů, bez kterých by tábor nebyl možný (o jejich užitečnosti se dozvíte níže), a poznala jsem tam i spoustu cizinců, workcampáků (o jejich přínosu také níže). Je to těch nejnáročnějších a zároveň nejkouzelnějších sedm dní, které přes celé léto nastanou.
Jako dítě jsem se tehdy o nic nestarala. Užívali jsme si program společně s ostatními dětmi a jak jsme se společně s mými dvěma kamarádkami, jež znám už od školky, dozvěděly na našem posledním táboře jako děti, bylo to pro to, že si z nás vychovávali další asistenty. Přesto, že se jedná o tábor, kde najdete děti na vozíčku, nebyla to žádná procházka růžovým sadem. Skoro každý den běhací hry do lesů, dlouhé výpravy, vyčerpávající hry. Vše pro to, aby to vypadalo jako normální tábor a přitom to byl ten nejneobyčejnější tábor, který kdy někde najdete. Projížďky kočáry, hudební koncerty, taneční a divadelní vystoupení atd.
Moje vidina tábora se trochu pozměnila, když jsem se stala asistentem. Jeho úkolem je se těch sedm dní starat o své dítě, mnohdy o dvě, tři či dokonce čtyři. Jste plnoprávným účastníkem programu a jestliže je "vorvo" (hra, která z vám vyždíme veškerý vzduch z plic, a která vás přinutí necítit vaše nohy a ruce) a vy máte na starosti vozíček, tak do toho dáte prostě všechno a když bude potřeba, tak ten zas*aný kopec s tým vozíčkem prostě desetkrát vyběhnete. Na konci už jenom ležíte na zemi, popadáte dech, ale vidět tu radost vašeho dítěte vám dá novou energii do toho žít tak celý týden. Jako asistent ráno vstáváte dřív a v noci jdete spát déle, podstatně déle. Ráno obléknete své dítě, případně přendáte na vozík, zařídíte nutnou ranní hygienu, včetně toalety, na snídani nejdřív nakrmíte své dítě, pak sebe a celý den ho máte na očích. Možná, že to zní příšerně, ale věřte mi, že takové to není. Pro nás ne. Nevracíme se na tábory, protože za to dostáváme peníze (my za to nedostáváme vůbec nic), nevracíme se, protože je nás tam potřeba (i když to tak doopravdy je), my se tam vracíme, protože chceme, protože ty děti rozdávají lásku na potkání, protože se smějete tak moc, že brečíte, protože jsme parta lidí, která to tam miluje. Děláme všechnu špinavou práci, a občas je to opravdu dost špinavá práce, ale díky ostatním vám to nijak nevadí.
Časem, kdy děti vyrostly a tábory se staly populárnějšími, se stala práce pro asistenty trochu složitější a žádní noví se moc nehlásili, proto přijeli na řadu workcampáci. Skupina asi o deseti lidech z různých zemí světa, kteří se rozhodli přijet na náš tábor. Každý rok jiné skupiny a jiní čeští leaders. Letošní skupina byla výjimečná. Nestávalo se často, že by si s námi tak sedli a byli tolik ochotní dělat spoustu věcí, co my. Děti si je zamilovali hned, oni si zamilovali hned děti a my byli nadšení, že to jde tak hladce.
Konec všeho je smutný. I konec tábora se neobejde bez slz. Děti nechtějí odjet, těší se na další rok. Ani vám se nechce odjet. Být týden daleko od města v jedné obrovské stodole s ještě větší zahradou plnou ovocných stromů, jejichž plody vám v noci padají na stan, s neuvěřitelným vybavením jako trampolína, taneční tyče, šály, obruče atd., je váš malý kousek ráje, který uvidíte až zase za rok. Už v tu chvíli se těšíte na ty samé děti a na nové přírůstky, na vaše přátele z řad asistentů. To všechno vám dá nový nadhled nad životem a přiměje vás se zamyslet nad tím, co je pro vás důležité a že žít se dá vždycky. Dostanete novou dávku energie a pozitivity, i když vás minimálně jednou denně někdo z dětí naštve, protože většina z nich bývá i rozmazlená a dost paličatá nehledě na jejich diagnózy.
Centrum pro všechny a hlavně zakladatelka celé této organizace jsou důkazem, že když pevně v něco věříte a chcete jít za svým snem, můžete se za ním dostat přes jakékoliv překážky, i když vám bude každý tvrdit, že nic z toho se přeci nemůže stát a že váš nápad je to nejšílenější, co kdy slyšeli. Pokud vám to řeknou, jděte za tím, co nejusilovněji, ať je to také to nejšílenější, co kdy viděli.
Ren
Prvotní myšlenka této organizace byla v integraci dětí, ale zároveň také měla přinést nové zážitky pro děti, které je potřebují. Myšlenka byla v tom, že vznikne tábor pro děti s postižením, jakýmkoliv. 7 dní, kdy budou děti spolu a zažijí něco, co se jim nikdy nepřihodí za celý život a jako bonus si rodiče na týden odpočinou.
Za celé léto se uskuteční 4 turnusy. Pro děti s autismem, kam jezdí i děti s Downovým syndromem (pokud nevíte, o jaké nemoci se jedná, prosím vygooglujte si je). Pro maminky s dětmi. Pro předškoláčky a žáky 1. stupně ZŠ. A nakonec ten nejlepší pro puberťáky a žáky 2. stupně ZŠ.
Sama jsem s bráchou začala jezdit, když mi bylo 10. Poznala jsem tam kouzelné děti s očima, co jenom září nadšením, štěstím a energií, poznala jsem tam spoustu asistentů, bez kterých by tábor nebyl možný (o jejich užitečnosti se dozvíte níže), a poznala jsem tam i spoustu cizinců, workcampáků (o jejich přínosu také níže). Je to těch nejnáročnějších a zároveň nejkouzelnějších sedm dní, které přes celé léto nastanou.
Jako dítě jsem se tehdy o nic nestarala. Užívali jsme si program společně s ostatními dětmi a jak jsme se společně s mými dvěma kamarádkami, jež znám už od školky, dozvěděly na našem posledním táboře jako děti, bylo to pro to, že si z nás vychovávali další asistenty. Přesto, že se jedná o tábor, kde najdete děti na vozíčku, nebyla to žádná procházka růžovým sadem. Skoro každý den běhací hry do lesů, dlouhé výpravy, vyčerpávající hry. Vše pro to, aby to vypadalo jako normální tábor a přitom to byl ten nejneobyčejnější tábor, který kdy někde najdete. Projížďky kočáry, hudební koncerty, taneční a divadelní vystoupení atd.
Moje vidina tábora se trochu pozměnila, když jsem se stala asistentem. Jeho úkolem je se těch sedm dní starat o své dítě, mnohdy o dvě, tři či dokonce čtyři. Jste plnoprávným účastníkem programu a jestliže je "vorvo" (hra, která z vám vyždíme veškerý vzduch z plic, a která vás přinutí necítit vaše nohy a ruce) a vy máte na starosti vozíček, tak do toho dáte prostě všechno a když bude potřeba, tak ten zas*aný kopec s tým vozíčkem prostě desetkrát vyběhnete. Na konci už jenom ležíte na zemi, popadáte dech, ale vidět tu radost vašeho dítěte vám dá novou energii do toho žít tak celý týden. Jako asistent ráno vstáváte dřív a v noci jdete spát déle, podstatně déle. Ráno obléknete své dítě, případně přendáte na vozík, zařídíte nutnou ranní hygienu, včetně toalety, na snídani nejdřív nakrmíte své dítě, pak sebe a celý den ho máte na očích. Možná, že to zní příšerně, ale věřte mi, že takové to není. Pro nás ne. Nevracíme se na tábory, protože za to dostáváme peníze (my za to nedostáváme vůbec nic), nevracíme se, protože je nás tam potřeba (i když to tak doopravdy je), my se tam vracíme, protože chceme, protože ty děti rozdávají lásku na potkání, protože se smějete tak moc, že brečíte, protože jsme parta lidí, která to tam miluje. Děláme všechnu špinavou práci, a občas je to opravdu dost špinavá práce, ale díky ostatním vám to nijak nevadí.
Časem, kdy děti vyrostly a tábory se staly populárnějšími, se stala práce pro asistenty trochu složitější a žádní noví se moc nehlásili, proto přijeli na řadu workcampáci. Skupina asi o deseti lidech z různých zemí světa, kteří se rozhodli přijet na náš tábor. Každý rok jiné skupiny a jiní čeští leaders. Letošní skupina byla výjimečná. Nestávalo se často, že by si s námi tak sedli a byli tolik ochotní dělat spoustu věcí, co my. Děti si je zamilovali hned, oni si zamilovali hned děti a my byli nadšení, že to jde tak hladce.
Konec všeho je smutný. I konec tábora se neobejde bez slz. Děti nechtějí odjet, těší se na další rok. Ani vám se nechce odjet. Být týden daleko od města v jedné obrovské stodole s ještě větší zahradou plnou ovocných stromů, jejichž plody vám v noci padají na stan, s neuvěřitelným vybavením jako trampolína, taneční tyče, šály, obruče atd., je váš malý kousek ráje, který uvidíte až zase za rok. Už v tu chvíli se těšíte na ty samé děti a na nové přírůstky, na vaše přátele z řad asistentů. To všechno vám dá nový nadhled nad životem a přiměje vás se zamyslet nad tím, co je pro vás důležité a že žít se dá vždycky. Dostanete novou dávku energie a pozitivity, i když vás minimálně jednou denně někdo z dětí naštve, protože většina z nich bývá i rozmazlená a dost paličatá nehledě na jejich diagnózy.
Centrum pro všechny a hlavně zakladatelka celé této organizace jsou důkazem, že když pevně v něco věříte a chcete jít za svým snem, můžete se za ním dostat přes jakékoliv překážky, i když vám bude každý tvrdit, že nic z toho se přeci nemůže stát a že váš nápad je to nejšílenější, co kdy slyšeli. Pokud vám to řeknou, jděte za tím, co nejusilovněji, ať je to také to nejšílenější, co kdy viděli.
Ren