"Jedeme!"
Je konec července a já pyšně můžu prohlásit, že tyhle prázdniny jsem zažila tolik věcí, jako nikdy za celých devatenáct let. Před čtyřmi lety, když jsem končila základní školu, jsem si naivně myslela, že se budu se svými spolužáky vídat každou volnou chvíli, pravdou je, že jsme se od konce deváté třídy nikdy nesešli, snad jen maximálně v sedmi lidech jednou za rok. Letos jsem skončila střední školu a naivní jsem rozhodně nebyla, nedělala jsem si iluze, a pravdou teď je, že jsem rozhodně hodně překvapená z toho, že skoro každý víkend polovina naší třídy někam vyráží.
Naším nedávným výletem se stala akce s krycím názvem #expediceSněžka. V pátek ráno jsem si zabalila věci do obrovského batohu (a stejně se nevešla, jak jinak), a vyčkala do odpoledních hodin, kdy jsem se dvěma kamarády nastoupila do autobusu směr Pec pod Sněžkou. Dvě hodiny v přeplněném autobuse se všemi věcmi u sebe, protože nikde v zavazadlovém prostoru nebylo místo, jsme skoro usínali, ale ve zdraví to vydrželi a dorazili na místo. Problémem se stalo, že jsme absolutně netušili, kde se nachází chata naší druhé blogerky Týn, a tak přišlo na řadu několik telefonátů, zastávek a přemlouvání, že to není tak daleko a že opravdu to zvládneme najít a že se nebudeme vracet zpátky do města, abychom přežili celý víkend někde v non-stop baru. Po hodině a pár kilometrech stále do kopce jsme dorazili do cíle, kde jsme se potkali se zbytkem naší skupiny, která měla jasný cíl. Vyrazit v noci ze soboty na neděli na Sněžku a vidět východ slunce.
Večer jsme si dali vodní dýmku, pizzu a kochali se výhledem na Pec a Obří důl, než zašlo slunce za obzor.
Sobota ráno (dobře, bylo to spíš pozdní dopoledne) se nesla ve stylu: dáme si snídani, sedneme si do trávy pokrytou ranní rosou, v hrníčku kávu a v tichosti se budeme dívat na to, jak je svět krásný. Někoho ten pohled do přírody inspiruje k sepsání knihy, k namalování obrazu, k básním, nebo k čemukoliv jinému, někoho (třeba jako nás) to možná neinspirovalo přímo k ničemu, ale rozhodně na chvíli zapomenete úplně na všechno, na chvíli opravdu nemyslíte na nic, jen na to, jak je to všechno krásné a tiché.
Zbytek dne holky navařily oběd, zatímco se kluci nenápadně vytratili k potůčku, aby si z něj vytvořili studni, že by kreativní chvilka? Ano! Musí přeci někde chladit ty lahve, ne? Zašli jsme na lov borůvek a upekli kolář na cestu a ještě zbylo na polevu k palačinkám. Večer se nesl v poklidném rozjímání v peřinách s přípravou na výstup na velkou horu.
Píše se čas 0:30 a my s termoskou kávy, třemi lahvemi vody, krabičkami s koláčem a pizza-šneky, baterkami, čelovkami a termo-prádlem vyrážíme na Sněžku. Netrvalo dlouho (asi tak několik metrů) a máme první zastávku, navíc potkáváme jinou skupinu lidí, kteří vypadají lépe vybavení a mají dokonce trekingové hole, jejich tempo, ale bylo mnohem pomalejší než to naše, a tak se nám rychle ztrácejí z dohledu. Naše tempo bylo zastaveno pomalejšími z nás (ano, jsme hrdá, že jsem patřila k té skupině), a tak jsme se po zbytek cesty vláčeli za mnou za rytmu hudby Taylor Swift.
Po pár hodinách, několika nekonečných schodech a pár dohadů o tom, co to vlastně za města vidíme pod sebou, jsme byli na místě. Byly tři hodiny ráno a na Sněžce nikdo. Pod námi svítilo polské město a i když jsme byli propocení na kost, neuvěřitelně jsme mrzli. Voda nám došla, a tak nezbývalo nic jiného, než si někde v zákrytu sednout, pokusit se neusnout a neumrznout. Postupem času nahoru přišla spousta dalších lidí, mnohem chytřejších než my, protože vyšli déle a nemuseli tam tak dlouho mrznout, protože slunce vyšlo až v 5 hodin ráno.
Přestávám si stěžovat. Stálo to za čekání, i za to, že si o nás někteří mysleli spoustu podivných věcí, jelikož slunce nevycházelo kvůli vysoké oblačnosti a na nebi se vytvořila jen velká červená čára aneb symbol celého výstupu, protože, kdo v ten den od nás neslyšel toto slovní spojení, jako kdyby na té Sněžce to ráno snad ani nebyl.
Východu slunce jsme se přeci jen dočkali, i když jen na chvíli. Cestou zpátky přes Obří důl jsme zmokli a vodu v lese našli až kilometr před chatou. Do chaty jsme se dostali v osm hodin promočení, zpocení, unavení. Přesto to byl neuvěřitelný zážitek, na který opravdu nezapomeneme. Pokud chcete něco tohle léto udělat, běžte na východ slunce na Sněžku, ale nejdřív se podívejte na počasí, ať nevidíte jen velkou červenou čáru, jako my.
A za rok prý jdeme na západ slunce.
Ren
0 komentářů:
Okomentovat