#expediceSněžka

"O víkendu mám volnou chatu, jedeme?"
"Jedeme!"

Je konec července a já pyšně můžu prohlásit, že tyhle prázdniny jsem zažila tolik věcí, jako nikdy za celých devatenáct let. Před čtyřmi lety, když jsem končila základní školu, jsem si naivně myslela, že se budu se svými spolužáky vídat každou volnou chvíli, pravdou je, že jsme se od konce deváté třídy nikdy nesešli, snad jen maximálně v sedmi lidech jednou za rok. Letos jsem skončila střední školu a naivní jsem rozhodně nebyla, nedělala jsem si iluze, a pravdou teď je, že jsem rozhodně hodně překvapená z toho, že skoro každý víkend polovina naší třídy někam vyráží. 

Naším nedávným výletem se stala akce s krycím názvem #expediceSněžka. V pátek ráno jsem si zabalila věci do obrovského batohu (a stejně se nevešla, jak jinak), a vyčkala do odpoledních hodin, kdy jsem se dvěma kamarády nastoupila do autobusu směr Pec pod Sněžkou. Dvě hodiny v přeplněném autobuse se všemi věcmi u sebe, protože nikde v zavazadlovém prostoru nebylo místo, jsme skoro usínali, ale ve zdraví to vydrželi a dorazili na místo. Problémem se stalo, že jsme absolutně netušili, kde se nachází chata naší druhé blogerky Týn, a tak přišlo na řadu několik telefonátů, zastávek a přemlouvání, že to není tak daleko a že opravdu to zvládneme najít a že se nebudeme vracet zpátky do města, abychom přežili celý víkend někde v non-stop baru. Po hodině a pár kilometrech stále do kopce jsme dorazili do cíle, kde jsme se potkali se zbytkem naší skupiny, která měla jasný cíl. Vyrazit v noci ze soboty na neděli na Sněžku a vidět východ slunce. 

Večer jsme si dali vodní dýmku, pizzu a kochali se výhledem na Pec a Obří důl, než zašlo slunce za obzor.

Sobota ráno (dobře, bylo to spíš pozdní dopoledne) se nesla ve stylu: dáme si snídani, sedneme si do trávy pokrytou ranní rosou, v hrníčku kávu a v tichosti se budeme dívat na to, jak je svět krásný. Někoho ten pohled do přírody inspiruje k sepsání knihy, k namalování obrazu, k básním, nebo k čemukoliv jinému, někoho (třeba jako nás) to možná neinspirovalo přímo k ničemu, ale rozhodně na chvíli zapomenete úplně na všechno, na chvíli opravdu nemyslíte na nic, jen na to, jak je to všechno krásné a tiché.

Zbytek dne holky navařily oběd, zatímco se kluci nenápadně vytratili k potůčku, aby si z něj vytvořili studni, že by kreativní chvilka? Ano! Musí přeci někde chladit ty lahve, ne? Zašli jsme na lov borůvek a upekli kolář na cestu a ještě zbylo na polevu k palačinkám. Večer se nesl v poklidném rozjímání v peřinách s přípravou na výstup na velkou horu.

Píše se čas 0:30 a my s termoskou kávy, třemi lahvemi vody, krabičkami s koláčem a pizza-šneky, baterkami, čelovkami a termo-prádlem vyrážíme na Sněžku. Netrvalo dlouho (asi tak několik metrů) a máme první zastávku, navíc potkáváme jinou skupinu lidí, kteří vypadají lépe vybavení a mají dokonce trekingové hole, jejich tempo, ale bylo mnohem pomalejší než to naše, a tak se nám rychle ztrácejí z dohledu. Naše tempo bylo zastaveno pomalejšími z nás (ano, jsme hrdá, že jsem patřila k té skupině), a tak jsme se po zbytek cesty vláčeli za mnou za rytmu hudby Taylor Swift. 

Po pár hodinách, několika nekonečných schodech a pár dohadů o tom, co to vlastně za města vidíme pod sebou, jsme byli na místě. Byly tři hodiny ráno a na Sněžce nikdo. Pod námi svítilo polské město a i když jsme byli propocení na kost, neuvěřitelně jsme mrzli. Voda nám došla, a tak nezbývalo nic jiného, než si někde v zákrytu sednout, pokusit se neusnout a neumrznout. Postupem času nahoru přišla spousta dalších lidí, mnohem chytřejších než my, protože vyšli déle a nemuseli tam tak dlouho mrznout, protože slunce vyšlo až v 5 hodin ráno.

Přestávám si stěžovat. Stálo to za čekání, i za to, že si o nás někteří mysleli spoustu podivných věcí, jelikož slunce nevycházelo kvůli vysoké oblačnosti a na nebi se vytvořila jen velká červená čára aneb symbol celého výstupu, protože, kdo v ten den od nás neslyšel toto slovní spojení, jako kdyby na té Sněžce to ráno snad ani nebyl. 

Východu slunce jsme se přeci jen dočkali, i když jen na chvíli. Cestou zpátky přes Obří důl jsme zmokli a vodu v lese našli až kilometr před chatou. Do chaty jsme se dostali v osm hodin promočení, zpocení, unavení. Přesto to byl neuvěřitelný zážitek, na který opravdu nezapomeneme. Pokud chcete něco tohle léto udělat, běžte na východ slunce na Sněžku, ale nejdřív se podívejte na počasí, ať nevidíte jen velkou červenou čáru, jako my.

A za rok prý jdeme na západ slunce.

Ren

Read More

Tom Michell - Co mě naučil tučňák

Hned jakmile jsem dočetla tuto knížku, jsem běžela k počítači, abych co nejdříve napsala o tak neuvěřitelném příběhu, který mě právě dojal k slzám. I když jsem dost náladový a občas moc emocionálně založený člověk, kterého dokáže dojmout i obyčejná reklama, na světě existují zatím snad jen 3 knížky, které mě rozbrečely a tato je jednou z nich.

V momentě, kdy začnete číst, nevíte, kdy máte přestat. Poutavý a nepřekonatelně krásný příběh mladého muže z Anglie, co odcestoval do Jižní Ameriky, aby poznal jinou kulturu a lidi, vypráví o tom, jak najde na pláži v Uruguayi tučňáka, jenž jako jediný přežívá ropnou havárii, a který se pro dvacetiletého Toma stane spolucestujícím zpět do Argentiny a následně i velice dobrým přítelem, mazlíčkem a maskotem internátní školy, kde Tom pracuje jako učitel.

Pokud se vám zdá tato zápletka jako moc fantazijní, sami jste na omylu, protože se jedná o skutečnou událost. Tom Michell se narodil v Jižní Anglii, kde si díky své matce vypěstoval lásku k přírodě a jak už jsem se zmínila, odcestoval ve svých dvaceti letech do Argentiny, aby poznal nový život a krajiny. Našel si v novinách inzerát, že v prestižní internátní škole v Argentině ve městě Buenos Aires hledají učitele pro žáky z celé Jižní Ameriky, kteří mají evropské předky, a tak se vydal na několikaletou zkušenost, při které poznával krásy Jižní Ameriky a naučil se spoustu věcí od malého tučňáka magellanského, kterému dal jméno Juan Salvador ("Jan Zachránce")

Každá kapitola skýtá náhled do jednoho z Tomových dobrodružství a nastínění politické situace v Argentině v 70. letech, kdy u vlády stála armáda a celou zemí otřásala hluboká inflace. Tom se nenechal ničím takovým zviklat a dokonce cestoval i sám na motorce přes pobřeží Argentiny. 

Kniha je Tomovou prvotinou a já pevně doufám, že nebude také poslední knihou, kterou si od něj budeme moct přečíst. Jeho styl psaní je úchvatný, během několika stran vás přiměje litovat toho, že jste na daném místě nemohli být s ním, během několika kapitol už začnete plánovat, jak se jednou seberete a odjedete do Jižní Ameriky, abyste zažili taková dobrodružství jako on sám. Jeho popisování přírody, zážitků a momentek z internátní školy, vám promítne děj živě před vámi.

Dlouho jsem nečetla knihu jako tato, nejednalo se o žádný napínavý příběh, kdy jste dopředu přemýšleli o tom, jak kniha skončí a co se stane s hlavním hrdinou, je to kniha o životě, tak jak je a tak jak plyne, nikdy nevíte, co se stane na další straně a to je na tom to kouzelné, nečekáte do dalšího příběhu nic jiného, než to, že vás svým vyprávěním a kouzlem znovu pohltí.

Už v knihkupectví mě zaujala svým obalem a vůní. Vůbec jsem netušila, o co se jedná, ale jsem neskonale šťastná, že jsem si ji koupila a za pár dní přečetla. Proto ji doporučuji každému, kdo právě neví, co číst přes horké letní dny, navíc dokáže potěšit jak náročné čtenáře, tak i ty jedince, co čtou tenkou knihu i dva měsíce. 

Ren

P.S.: Varuji vás. Po přečtení rozhodně budete chtít balit kufry a sehnat si vlastního tučňáka!  

Read More

Nic nebude tak, jak se zdá na začátku

Věci se kolem mění tak rychle, že si toho ani nedokážete všimnout. Jednou se na chvíli zastavíte a začnete přemýšlet nad tím, zda byste si takovou budoucnost ještě před pár měsíci dokázali představit. Většinou sami sebe překvapíme, když si odpovíme, že ne. Nikdy by nás nenapadlo, že se podíváme zrovna na tato místa, že se budeme vídat zrovna s těmito lidmi, že budeme chodit zrovna na tuhle školu. Tolik se zaobíráme plány do budoucna a přitom je to jedno velké neznámo, které stejně bude vypadat jinak, než jak si my představujeme, přesto se nějak nedokážeme přimět k tomu přestat doufat v to, že budeme bydlet u písečné pláže s výhledem na oceán a západy slunce, že budeme jezdit v zimě do Norska na chatu a chytat tam ryby. Nedokážeme se zbavit představ, že s těmito lidmi budeme přátelé do konce života a že nepřijde nikdo jiný, s kým si budeme rozumět ještě víc, že nemůže existovat nikdo, kdo by nás lépe pochopil. Nakonec nás osud překvapí, když nám do cesty přivede věci, o kterých jsme ani nepřemýšleli, kdy se budeme bavit s někým, o kom jsme ani netušili, že by mohl být tak skvělý člověk. že budeme jezdit na výlety do zahraničí ze dne na den.

Spoustu těch věcí, jsem si taky nedokázala představit, ale poslední dobou jsem nad nimi dost přemýšlela. Měla jsem k tomu hodně důvodů. Jedním z nich byla malá filosofická myšlenka jednoho člověka z mého okolí. Přinutila mě se zamyslet nad tím, jak jsem si představovala svůj konec střední školy, když jsem na ni nastoupila. Věřte mi, vypadalo to úplně jinak.

Před čtyřmi lety jsem nastoupila na gympl s vidinou toho, že se ze mě stane spisovatelka, budu vydávat své knihy a budu něco jako česká J. K. Rowling. Toužila jsem vystudovat filosofickou fakultu nebo se stát psychologem, abych věděla, co se děje v hlavách jiných lidí, i když jsem nevěděla, co se děje v té mé vlastní. Myslela jsem si, že jsem našla zvláštně skvělého a fajn člověka, který pro mě bude ideálním spolusedícím a kamarádem. Myslela jsem si, že vím, co chci a že jsem všechny lidi kolem sebe perfektně odhadla.

Teď mám měsíc po maturitě, jsem přijatá na vysokou školu v Praze s oborem politologie a mezinárodní vztahy. Moje spolusedící se na začátku druháku rozhodla, že přestoupí jinam a místo ní, se vedle mě objevil někdo, o kom jsem si myslela, že si s ním nikdy na za ty čtyři roky nebudu pořádně rozumět. Místo toho jsem se dostala mezi lidi, kterým rozumím ještě víc. Největším zlomem celého studia se stala maturita. Celý svůj život jsem žila v jednom městě s Nikol, chodila s ní do stejného ročníku na základní škole a do stejné třídy na gymplu. Ani o ní jsem si nemyslela, že bude při maturitě někdo s kým budu trávit spoustu času, s kým budu chodit krást třešně a jezdit do zábavních parků pro děti. Stejně jako spousta dalších lidí, kteří se neuvěřitelně změnili, začaly je zajímat jiné věci, poznali nové lidi, dali se s někým dohromady nebo se s někým rozešli. Všechny tyhle aspekty proházely celou třídu a změnily názory na budoucnost každého z nás.

Nedávno mi někdo řekl, že když mě poprvé poznal, myslel si, že s někým jako jsem já si nikdy nebude moct rozumět, teď jsme společně s dalšími lidmi skoro každý víkend pryč na nějaké akci a dokonce hledáme společně byt.

Všechny tyto události a změny mi teď nepřijdou tak zvláštní, protože se to vyvíjelo postupem času. Přijde mi, že to skončilo dobře. Děsivá je spíše představa toho, že to, co je teď takhle, může být za pár měsíců úplně jinak. Možná to bude dobře, možná ne. To nikdo z nás netuší. V září nebo říjnu nám začne úplně nový život a skončí úplně jinak, než jak si to představujeme. Jediné, co můžeme dělat, je nechat se překvapit, kdo zůstane, kdo odejde, kdo přijde, kdo se znovu objeví a jak se my sami změníme. Třeba někoho na první pohled odsoudíme a za pár měsíců, to bude náš přítel.

Budoucnost je tajemná a nevyzpytatelná věc, které se bojíme a toužíme vědět, jak vypadá, ale vědět vše, co se stane? Ne. To by zkazilo překvapení a celou tu cestu, jak se ke svému cíli dostat. Je přirozené se bát toho, co nás čeká, protože je to jako skok do neznáma, jenže se tomu nedá zastavit, budoucnost je každou vteřinou před námi.

Jak už jsem napsala dříve. Můj sen se změnil, mí přátelé se změnili, ale zpátky bych ten původní koncept nechtěla. Jsme teď každý jiný než jací jsme byli před čtyřmi lety, jsme dospělí a máme jinačí představu o světě, jestli je reálnější nebo víc bláhová, to nikdo neví, přesto si za ní půjdeme, i když se plán během cesty může změnit.

Dám vám menší jistotu, která se vám asi líbit nebude, ale je bohužel pravda: pokud si myslíte, že vaše budoucnost je jasná jako čerstvě napadaný sníh, tak se nebojte, za chvíli totiž vyjde slunce a všechno může být úplně jinak.

Ren

Read More