Deník vysokoškoláka no.1

Všechno to vypadá jako zvláštní sen, moc skutečné a nereálné zároveň. Něco jako když si pustíte do uší jazz a jdete se projít po noční ulici ve vaší vesnici, a přitom si myslíte, že je to Paříž, vy jste ubytovaní v luxusním hotelu, právě se vracíte z klubu, lehce omámení alkoholem, a na ulicích potkáváte lidi, co jsou na tom stejně jako vy, užívají si život a pomalým krokem se kochají krásami světlých ulic francouzských. 

Jenže možná že vám v uších zní jazz, možná že v ulicích potkáváte lidi, co jsou na tom stejně jako vy, možná že jste omámení alkoholem, ale rozhodně to není lehce, rozhodně se nerozplýváte krásami ulice, rozhodně nejste v Paříži, ale v Praze, a co mnohem víc, nebydlíte v luxusním hotelu, ale na koleji a nebo vůbec doma s rodiči a do školy dojíždíte i dvě hodiny. A takový je život vysokoškoláka. Aspoň tedy po tom měsíci, který jsem měla šanci vidět.

Po zjištění, že můj obor je tak volný, jak to jen jde, jsem pocítila první pochyby o tom, jak moc se mi to bude zamlouvat. Do školy musím chodit vlastně jen v pondělí asi tak na tři a půl hodiny a pak nic. Zbytek jsou jen přednášky, pokud ale chcete zjistit něco vážně zajímavého, je dosti doporučeno na ně chodit. Ne snad proto, že byste se na nich něco přiučili, ale proto, co vám přednášející sdělí o dění okolo vás. Třeba kupříkladu, že vše, co jste doposud věděli, je špatně, že na každou správnou odpověď se vás každý zeptá, proč?, že Slováci jsou vlastně idioti, a to ze všech přítomných studentů zastupují asi tak jednu třetinu, že Hus byl něco jako Hitler, že není nikdo lepší než Moravák a že Indii by v nedaleké době mohla potkat nějaká pozitivní zpráva, třeba jako mor. 

To, že pro vás vaši straší spolužáci přichystají party, abyste se lépe integrovali, je sice velice štědré, ale že je pořádají uprostřed týdne ze středy na čtvrtek, kdy ve čtvrtek máte přednášku od 8 ráno, už tak hezké není. A způsob jakým po takové party skončíte, je ještě horší, než jste si dokázali představit. Protože vrátit se domů v osm ráno s rozbitým telefonem, kdy jste ještě před pár hodinami seděli v nonstopu a zašívali někomu kalhoty, je prostě to, co musíte zažít!

Pravý problém nastává ve chvíli, kdy jste tak rozmazlení, že na koleji bydlet nechcete, a tak se rozhodnete, že do té doby, dokud neseženete byt, budete dojíždět. Nápad století. Čekám za něj v nejbližší době Nobelovu cenu, protože něco tak chytrého se jen tak nevidí. Vstávat v jeden den v pět ráno a vracet se v šest večer, je vše, co jste si kdy přáli. 

Vejška je však něco, co si nemůžete nechat ujít. Nejde o to, že budete mít titul (možná), nejde o to, že se něco nového naučíte (oh jasně!), jde o to, že najdete nové lidi, že poznáte někoho s kým si sednete na pivo (irské kafe či víno, pokud pivo nepijete, za což si odnesete dost opovržených pohledů od Pražáků, protože, který inteligent nemůže nepít pivo, když je z Česka?!) a mluvíte najednou o úplně jiných věcech, než s lidmi ze střední nebo základky. Je to místo plné možností, zajímavých přednášek a debat, které sice nejsou za kredity, ale fakt stojí za to se na ně jít podívat. Najednou máte pocit, že máte moc něco říct, na demonstracích, protestech, najednou jste mnohem větší, než jste byli doposud. 

Ze spousty stran poslouchám, že mí bývalí spolužáci za sebou už mají spoustu testů, zápočtů, přípravných zápočtových testů atd. Já nic. Nestěžuji si. Jak bych mohla? Nemusím dělat nic až do zkouškového, teprve potom začnu propadat panice, deseti hrnkům kávy denně, skoro žádnému spánku a prášky proti stresu. 

Asi taková je zatím vejška očima měsíc starého studenta prvního ročníku.

Read More

Centrum pro všechny

Za svůj život jsem se potkala z různými sortami lidí. Každý z nich vypadal jinak, choval se jinak, vyrostl jinde, měl rád jiné věci, věřil v jiné věci a dělal jiné věci. Za některé z nich jsem ze srdce vděčná, že je mám ve svém životě, a jiní jsou pouze přínosem nebo chvílí, kterou musím přetrpět. Nejvíc ze všeho si ale vážím lidí, kteří v sobě najdou odvahu udělat něco, čeho se ostatní bojí, konkrétně v mém okolí se jedná o jednání s lidmi, kteří na tom nejsou fyzicky či mentálně úplně v pořádku. Můj starší brácha trpí DMO (dětská mozková obrna). Existuje několik forem této nemoci a každé dítě se s ní jinak vypořádává. Brácha byl první kluk na vozíku s touto nemocí, který nastoupil do Speciální školy v Poděbradech. Postupem času však přibývali další a s jejich neuvěřitelně optimistickým pohledem na svět se zrodila v hlavě z jedné učitelek myšlenka, která se zdála všem okolo jako nemožná a nerealizovatelná. V té době mohlo být mému bratrovi asi 13 let. Dnes je mu 24 a ta myšlenka se rozrostla na neuvěřitelný projekt, který pomáhá integrovat postižené děti se zdravými a naopak. Před 11 lety se zrodilo Centrum pro všechny.

Prvotní myšlenka této organizace byla v integraci dětí, ale zároveň také měla přinést nové zážitky pro děti, které je potřebují. Myšlenka byla v tom, že vznikne tábor pro děti s postižením, jakýmkoliv. 7 dní, kdy budou děti spolu a zažijí něco, co se jim nikdy nepřihodí za celý život a jako bonus si rodiče na týden odpočinou.

Za celé léto se uskuteční 4 turnusy. Pro děti s autismem, kam jezdí i děti s Downovým syndromem (pokud nevíte, o jaké nemoci se jedná, prosím vygooglujte si je). Pro maminky s dětmi. Pro předškoláčky a žáky 1. stupně ZŠ. A nakonec ten nejlepší pro puberťáky a žáky 2. stupně ZŠ.

Sama jsem s bráchou začala jezdit, když mi bylo 10. Poznala jsem tam kouzelné děti s očima, co jenom září nadšením, štěstím a energií, poznala jsem tam spoustu asistentů, bez kterých by tábor nebyl možný (o jejich užitečnosti se dozvíte níže), a poznala jsem tam i spoustu cizinců, workcampáků (o jejich přínosu také níže). Je to těch nejnáročnějších a zároveň nejkouzelnějších sedm dní, které přes celé léto nastanou.

Jako dítě jsem se tehdy o nic nestarala. Užívali jsme si program společně s ostatními dětmi a jak jsme se společně s mými dvěma kamarádkami, jež znám už od školky, dozvěděly na našem posledním táboře jako děti, bylo to pro to, že si z nás vychovávali další asistenty. Přesto, že se jedná o tábor, kde najdete děti na vozíčku, nebyla to žádná procházka růžovým sadem. Skoro každý den běhací hry do lesů, dlouhé výpravy, vyčerpávající hry. Vše pro to, aby to vypadalo jako normální tábor a přitom to byl ten nejneobyčejnější tábor, který kdy někde najdete. Projížďky kočáry, hudební koncerty, taneční a divadelní vystoupení atd.

Moje vidina tábora se trochu pozměnila, když jsem se stala asistentem. Jeho úkolem je se těch sedm dní starat o své dítě, mnohdy o dvě, tři či dokonce čtyři. Jste plnoprávným účastníkem programu a jestliže je "vorvo" (hra, která z vám vyždíme veškerý vzduch z plic, a která vás přinutí necítit vaše nohy a ruce) a vy máte na starosti vozíček, tak do toho dáte prostě všechno a když bude potřeba, tak ten zas*aný kopec s tým vozíčkem prostě desetkrát vyběhnete. Na konci už jenom ležíte na zemi, popadáte dech, ale vidět tu radost vašeho dítěte vám dá novou energii do toho žít tak celý týden. Jako asistent ráno vstáváte dřív a v noci jdete spát déle, podstatně déle. Ráno obléknete své dítě, případně přendáte na vozík, zařídíte nutnou ranní hygienu, včetně toalety, na snídani nejdřív nakrmíte své dítě, pak sebe a celý den ho máte na očích. Možná, že to zní příšerně, ale věřte mi, že takové to není. Pro nás ne. Nevracíme se na tábory, protože za to dostáváme peníze (my za to nedostáváme vůbec nic), nevracíme se, protože je nás tam potřeba (i když to tak doopravdy je), my se tam vracíme, protože chceme, protože ty děti rozdávají lásku na potkání, protože se smějete tak moc, že brečíte, protože jsme parta lidí, která to tam miluje. Děláme všechnu špinavou práci, a občas je to opravdu dost špinavá práce, ale díky ostatním vám to nijak nevadí.

Časem, kdy děti vyrostly a tábory se staly populárnějšími, se stala práce pro asistenty trochu složitější a žádní noví se moc nehlásili, proto přijeli na řadu workcampáci. Skupina asi o deseti lidech z různých zemí světa, kteří se rozhodli přijet na náš tábor. Každý rok jiné skupiny a jiní čeští leaders. Letošní skupina byla výjimečná. Nestávalo se často, že by si s námi tak sedli a byli tolik ochotní dělat spoustu věcí, co my. Děti si je zamilovali hned, oni si zamilovali hned děti a my byli nadšení, že to jde tak hladce.

Konec všeho je smutný. I konec tábora se neobejde bez slz. Děti nechtějí odjet, těší se na další rok. Ani vám se nechce odjet. Být týden daleko od města v jedné obrovské stodole s ještě větší zahradou plnou ovocných stromů, jejichž plody vám v noci padají na stan, s neuvěřitelným vybavením jako trampolína, taneční tyče, šály, obruče atd., je váš malý kousek ráje, který uvidíte až zase za rok. Už v tu chvíli se těšíte na ty samé děti a na nové přírůstky, na vaše přátele z řad asistentů. To všechno vám dá nový nadhled nad životem a přiměje vás se zamyslet nad tím, co je pro vás důležité a že žít se dá vždycky. Dostanete novou dávku energie a pozitivity, i když vás minimálně jednou denně někdo z dětí naštve, protože většina z nich bývá i rozmazlená a dost paličatá nehledě na jejich diagnózy.

Centrum pro všechny a hlavně zakladatelka celé této organizace jsou důkazem, že když pevně v něco věříte a chcete jít za svým snem, můžete se za ním dostat přes jakékoliv překážky, i když vám bude každý tvrdit, že nic z toho se přeci nemůže stát a že váš nápad je to nejšílenější, co kdy slyšeli. Pokud vám to řeknou, jděte za tím, co nejusilovněji, ať je to také to nejšílenější, co kdy viděli.

Ren  

Read More

#expediceSněžka

"O víkendu mám volnou chatu, jedeme?"
"Jedeme!"

Je konec července a já pyšně můžu prohlásit, že tyhle prázdniny jsem zažila tolik věcí, jako nikdy za celých devatenáct let. Před čtyřmi lety, když jsem končila základní školu, jsem si naivně myslela, že se budu se svými spolužáky vídat každou volnou chvíli, pravdou je, že jsme se od konce deváté třídy nikdy nesešli, snad jen maximálně v sedmi lidech jednou za rok. Letos jsem skončila střední školu a naivní jsem rozhodně nebyla, nedělala jsem si iluze, a pravdou teď je, že jsem rozhodně hodně překvapená z toho, že skoro každý víkend polovina naší třídy někam vyráží. 

Naším nedávným výletem se stala akce s krycím názvem #expediceSněžka. V pátek ráno jsem si zabalila věci do obrovského batohu (a stejně se nevešla, jak jinak), a vyčkala do odpoledních hodin, kdy jsem se dvěma kamarády nastoupila do autobusu směr Pec pod Sněžkou. Dvě hodiny v přeplněném autobuse se všemi věcmi u sebe, protože nikde v zavazadlovém prostoru nebylo místo, jsme skoro usínali, ale ve zdraví to vydrželi a dorazili na místo. Problémem se stalo, že jsme absolutně netušili, kde se nachází chata naší druhé blogerky Týn, a tak přišlo na řadu několik telefonátů, zastávek a přemlouvání, že to není tak daleko a že opravdu to zvládneme najít a že se nebudeme vracet zpátky do města, abychom přežili celý víkend někde v non-stop baru. Po hodině a pár kilometrech stále do kopce jsme dorazili do cíle, kde jsme se potkali se zbytkem naší skupiny, která měla jasný cíl. Vyrazit v noci ze soboty na neděli na Sněžku a vidět východ slunce. 

Večer jsme si dali vodní dýmku, pizzu a kochali se výhledem na Pec a Obří důl, než zašlo slunce za obzor.

Sobota ráno (dobře, bylo to spíš pozdní dopoledne) se nesla ve stylu: dáme si snídani, sedneme si do trávy pokrytou ranní rosou, v hrníčku kávu a v tichosti se budeme dívat na to, jak je svět krásný. Někoho ten pohled do přírody inspiruje k sepsání knihy, k namalování obrazu, k básním, nebo k čemukoliv jinému, někoho (třeba jako nás) to možná neinspirovalo přímo k ničemu, ale rozhodně na chvíli zapomenete úplně na všechno, na chvíli opravdu nemyslíte na nic, jen na to, jak je to všechno krásné a tiché.

Zbytek dne holky navařily oběd, zatímco se kluci nenápadně vytratili k potůčku, aby si z něj vytvořili studni, že by kreativní chvilka? Ano! Musí přeci někde chladit ty lahve, ne? Zašli jsme na lov borůvek a upekli kolář na cestu a ještě zbylo na polevu k palačinkám. Večer se nesl v poklidném rozjímání v peřinách s přípravou na výstup na velkou horu.

Píše se čas 0:30 a my s termoskou kávy, třemi lahvemi vody, krabičkami s koláčem a pizza-šneky, baterkami, čelovkami a termo-prádlem vyrážíme na Sněžku. Netrvalo dlouho (asi tak několik metrů) a máme první zastávku, navíc potkáváme jinou skupinu lidí, kteří vypadají lépe vybavení a mají dokonce trekingové hole, jejich tempo, ale bylo mnohem pomalejší než to naše, a tak se nám rychle ztrácejí z dohledu. Naše tempo bylo zastaveno pomalejšími z nás (ano, jsme hrdá, že jsem patřila k té skupině), a tak jsme se po zbytek cesty vláčeli za mnou za rytmu hudby Taylor Swift. 

Po pár hodinách, několika nekonečných schodech a pár dohadů o tom, co to vlastně za města vidíme pod sebou, jsme byli na místě. Byly tři hodiny ráno a na Sněžce nikdo. Pod námi svítilo polské město a i když jsme byli propocení na kost, neuvěřitelně jsme mrzli. Voda nám došla, a tak nezbývalo nic jiného, než si někde v zákrytu sednout, pokusit se neusnout a neumrznout. Postupem času nahoru přišla spousta dalších lidí, mnohem chytřejších než my, protože vyšli déle a nemuseli tam tak dlouho mrznout, protože slunce vyšlo až v 5 hodin ráno.

Přestávám si stěžovat. Stálo to za čekání, i za to, že si o nás někteří mysleli spoustu podivných věcí, jelikož slunce nevycházelo kvůli vysoké oblačnosti a na nebi se vytvořila jen velká červená čára aneb symbol celého výstupu, protože, kdo v ten den od nás neslyšel toto slovní spojení, jako kdyby na té Sněžce to ráno snad ani nebyl. 

Východu slunce jsme se přeci jen dočkali, i když jen na chvíli. Cestou zpátky přes Obří důl jsme zmokli a vodu v lese našli až kilometr před chatou. Do chaty jsme se dostali v osm hodin promočení, zpocení, unavení. Přesto to byl neuvěřitelný zážitek, na který opravdu nezapomeneme. Pokud chcete něco tohle léto udělat, běžte na východ slunce na Sněžku, ale nejdřív se podívejte na počasí, ať nevidíte jen velkou červenou čáru, jako my.

A za rok prý jdeme na západ slunce.

Ren

Read More

Tom Michell - Co mě naučil tučňák

Hned jakmile jsem dočetla tuto knížku, jsem běžela k počítači, abych co nejdříve napsala o tak neuvěřitelném příběhu, který mě právě dojal k slzám. I když jsem dost náladový a občas moc emocionálně založený člověk, kterého dokáže dojmout i obyčejná reklama, na světě existují zatím snad jen 3 knížky, které mě rozbrečely a tato je jednou z nich.

V momentě, kdy začnete číst, nevíte, kdy máte přestat. Poutavý a nepřekonatelně krásný příběh mladého muže z Anglie, co odcestoval do Jižní Ameriky, aby poznal jinou kulturu a lidi, vypráví o tom, jak najde na pláži v Uruguayi tučňáka, jenž jako jediný přežívá ropnou havárii, a který se pro dvacetiletého Toma stane spolucestujícím zpět do Argentiny a následně i velice dobrým přítelem, mazlíčkem a maskotem internátní školy, kde Tom pracuje jako učitel.

Pokud se vám zdá tato zápletka jako moc fantazijní, sami jste na omylu, protože se jedná o skutečnou událost. Tom Michell se narodil v Jižní Anglii, kde si díky své matce vypěstoval lásku k přírodě a jak už jsem se zmínila, odcestoval ve svých dvaceti letech do Argentiny, aby poznal nový život a krajiny. Našel si v novinách inzerát, že v prestižní internátní škole v Argentině ve městě Buenos Aires hledají učitele pro žáky z celé Jižní Ameriky, kteří mají evropské předky, a tak se vydal na několikaletou zkušenost, při které poznával krásy Jižní Ameriky a naučil se spoustu věcí od malého tučňáka magellanského, kterému dal jméno Juan Salvador ("Jan Zachránce")

Každá kapitola skýtá náhled do jednoho z Tomových dobrodružství a nastínění politické situace v Argentině v 70. letech, kdy u vlády stála armáda a celou zemí otřásala hluboká inflace. Tom se nenechal ničím takovým zviklat a dokonce cestoval i sám na motorce přes pobřeží Argentiny. 

Kniha je Tomovou prvotinou a já pevně doufám, že nebude také poslední knihou, kterou si od něj budeme moct přečíst. Jeho styl psaní je úchvatný, během několika stran vás přiměje litovat toho, že jste na daném místě nemohli být s ním, během několika kapitol už začnete plánovat, jak se jednou seberete a odjedete do Jižní Ameriky, abyste zažili taková dobrodružství jako on sám. Jeho popisování přírody, zážitků a momentek z internátní školy, vám promítne děj živě před vámi.

Dlouho jsem nečetla knihu jako tato, nejednalo se o žádný napínavý příběh, kdy jste dopředu přemýšleli o tom, jak kniha skončí a co se stane s hlavním hrdinou, je to kniha o životě, tak jak je a tak jak plyne, nikdy nevíte, co se stane na další straně a to je na tom to kouzelné, nečekáte do dalšího příběhu nic jiného, než to, že vás svým vyprávěním a kouzlem znovu pohltí.

Už v knihkupectví mě zaujala svým obalem a vůní. Vůbec jsem netušila, o co se jedná, ale jsem neskonale šťastná, že jsem si ji koupila a za pár dní přečetla. Proto ji doporučuji každému, kdo právě neví, co číst přes horké letní dny, navíc dokáže potěšit jak náročné čtenáře, tak i ty jedince, co čtou tenkou knihu i dva měsíce. 

Ren

P.S.: Varuji vás. Po přečtení rozhodně budete chtít balit kufry a sehnat si vlastního tučňáka!  

Read More

Nic nebude tak, jak se zdá na začátku

Věci se kolem mění tak rychle, že si toho ani nedokážete všimnout. Jednou se na chvíli zastavíte a začnete přemýšlet nad tím, zda byste si takovou budoucnost ještě před pár měsíci dokázali představit. Většinou sami sebe překvapíme, když si odpovíme, že ne. Nikdy by nás nenapadlo, že se podíváme zrovna na tato místa, že se budeme vídat zrovna s těmito lidmi, že budeme chodit zrovna na tuhle školu. Tolik se zaobíráme plány do budoucna a přitom je to jedno velké neznámo, které stejně bude vypadat jinak, než jak si my představujeme, přesto se nějak nedokážeme přimět k tomu přestat doufat v to, že budeme bydlet u písečné pláže s výhledem na oceán a západy slunce, že budeme jezdit v zimě do Norska na chatu a chytat tam ryby. Nedokážeme se zbavit představ, že s těmito lidmi budeme přátelé do konce života a že nepřijde nikdo jiný, s kým si budeme rozumět ještě víc, že nemůže existovat nikdo, kdo by nás lépe pochopil. Nakonec nás osud překvapí, když nám do cesty přivede věci, o kterých jsme ani nepřemýšleli, kdy se budeme bavit s někým, o kom jsme ani netušili, že by mohl být tak skvělý člověk. že budeme jezdit na výlety do zahraničí ze dne na den.

Spoustu těch věcí, jsem si taky nedokázala představit, ale poslední dobou jsem nad nimi dost přemýšlela. Měla jsem k tomu hodně důvodů. Jedním z nich byla malá filosofická myšlenka jednoho člověka z mého okolí. Přinutila mě se zamyslet nad tím, jak jsem si představovala svůj konec střední školy, když jsem na ni nastoupila. Věřte mi, vypadalo to úplně jinak.

Před čtyřmi lety jsem nastoupila na gympl s vidinou toho, že se ze mě stane spisovatelka, budu vydávat své knihy a budu něco jako česká J. K. Rowling. Toužila jsem vystudovat filosofickou fakultu nebo se stát psychologem, abych věděla, co se děje v hlavách jiných lidí, i když jsem nevěděla, co se děje v té mé vlastní. Myslela jsem si, že jsem našla zvláštně skvělého a fajn člověka, který pro mě bude ideálním spolusedícím a kamarádem. Myslela jsem si, že vím, co chci a že jsem všechny lidi kolem sebe perfektně odhadla.

Teď mám měsíc po maturitě, jsem přijatá na vysokou školu v Praze s oborem politologie a mezinárodní vztahy. Moje spolusedící se na začátku druháku rozhodla, že přestoupí jinam a místo ní, se vedle mě objevil někdo, o kom jsem si myslela, že si s ním nikdy na za ty čtyři roky nebudu pořádně rozumět. Místo toho jsem se dostala mezi lidi, kterým rozumím ještě víc. Největším zlomem celého studia se stala maturita. Celý svůj život jsem žila v jednom městě s Nikol, chodila s ní do stejného ročníku na základní škole a do stejné třídy na gymplu. Ani o ní jsem si nemyslela, že bude při maturitě někdo s kým budu trávit spoustu času, s kým budu chodit krást třešně a jezdit do zábavních parků pro děti. Stejně jako spousta dalších lidí, kteří se neuvěřitelně změnili, začaly je zajímat jiné věci, poznali nové lidi, dali se s někým dohromady nebo se s někým rozešli. Všechny tyhle aspekty proházely celou třídu a změnily názory na budoucnost každého z nás.

Nedávno mi někdo řekl, že když mě poprvé poznal, myslel si, že s někým jako jsem já si nikdy nebude moct rozumět, teď jsme společně s dalšími lidmi skoro každý víkend pryč na nějaké akci a dokonce hledáme společně byt.

Všechny tyto události a změny mi teď nepřijdou tak zvláštní, protože se to vyvíjelo postupem času. Přijde mi, že to skončilo dobře. Děsivá je spíše představa toho, že to, co je teď takhle, může být za pár měsíců úplně jinak. Možná to bude dobře, možná ne. To nikdo z nás netuší. V září nebo říjnu nám začne úplně nový život a skončí úplně jinak, než jak si to představujeme. Jediné, co můžeme dělat, je nechat se překvapit, kdo zůstane, kdo odejde, kdo přijde, kdo se znovu objeví a jak se my sami změníme. Třeba někoho na první pohled odsoudíme a za pár měsíců, to bude náš přítel.

Budoucnost je tajemná a nevyzpytatelná věc, které se bojíme a toužíme vědět, jak vypadá, ale vědět vše, co se stane? Ne. To by zkazilo překvapení a celou tu cestu, jak se ke svému cíli dostat. Je přirozené se bát toho, co nás čeká, protože je to jako skok do neznáma, jenže se tomu nedá zastavit, budoucnost je každou vteřinou před námi.

Jak už jsem napsala dříve. Můj sen se změnil, mí přátelé se změnili, ale zpátky bych ten původní koncept nechtěla. Jsme teď každý jiný než jací jsme byli před čtyřmi lety, jsme dospělí a máme jinačí představu o světě, jestli je reálnější nebo víc bláhová, to nikdo neví, přesto si za ní půjdeme, i když se plán během cesty může změnit.

Dám vám menší jistotu, která se vám asi líbit nebude, ale je bohužel pravda: pokud si myslíte, že vaše budoucnost je jasná jako čerstvě napadaný sníh, tak se nebojte, za chvíli totiž vyjde slunce a všechno může být úplně jinak.

Ren

Read More

"You may think I'm small, but I have a universe inside my head."

Po nějaké době jsem zase zpět s novým článkem. Většině z Vás počínaje dnešním dnem nabylo významu slovo léto, začínají totiž prázdniny. Já, Ren, Thomi a spousta dalších úspěšných letošních maturantů máme prázdniny už tak měsíc. To samozřejmě znamená, že jsem teď měla a mám spoustu volného času na přemýšlení a oživování našeho blogu prostřednictvím psaní nových článků (a samozřejmě dělání i jiných věcí !).

 Dlouho, opravdu dlouho jsem přemýšlela nad tím, o čem napsat po delší absenci mých příspěvků. Měla jsem a stále mám připravený článek respektive takové shrnutí poznatků, dojmů, zážitků a všeho možného vztahujícího se k mému gympláckému životu, který mi před měsícem úspěšně skončil a celkově věcí týkajících se maturity. Ten článek jsem chtěla psát už mockrát, ale vždycky jsem si uvědomila, že zrovna teď nechci dělat z uplynulých čtyř let nějakou retrospektivní parodii, vzpomínku. ještě chvilku chci tenhle život žít pokud možno reálně. Ještě nechci začít vzpomínat na něco, co sice oficiálně skončilo, ale v nás to tak ještě stále přetrvává a já doufám, že ještě několik let přetrvávat bude! Tak mi to ještě chviličku dopřejte, prosím.  Nicméně ten článek bude, ale ne dneska, ne teď.

Jak už nadpis článku prozrazuje, dnešní článek bude trochu o povaze a o takovém našem malém vesmíru, který si občas každý vytváříme, kam utíkáme, kde se schováváme a je nám dobře. Mimochodem tento citát pochází od ženy, kterou budu vždycky moc obdivovat, a tou je Yoko Ono, manželka mého oblíbeného Johna Lennona. Pokud to teď čte někdo, kdo mě už zná nějakou dobu, nepochybně si teď bude kroutit obočí nad tím, co napíšu. Ano, jsem introvert. Hodil by se k tomu hešteg přiznání heh.  A proč se to má zdát divné? Protože já jsem přece vždycky to sluníčkový dítě, optimista, frája, extrovert...člověk, co se navenek snaží si z ničeho nic moc nedělat. Snaží. Navenek. Ale tak to není. K tomu napsat tento článek mě donutilo zamyšlení se nad jednou mnohokrát se opakující situací, která se mi posledních pár dní děje.  Nicméně k pointě toho, proč to píšu, se za malou chviličku dostanu.

  Jak už jsem zmínila, jsou prázdniny. Podle představ mé rodiny bych svůj čas teď asi měla trávit někde venku s kamarády. Já jsem po většinu času doma. Dlouho spím, vstávám pozdě, užívám si ta volná rána klidu, bez hluku a přítomnosti kohokoliv dalšího. Je to pro mě po tom několika měsíčním stresu a učení opravdu release. Vychutnávám si snídaně na terase za svitu slunka. Jdu se sama projít. Odpoledne trávím nejradši sama ve svém podkroví, kde si zatáhnu všechny žaluzije, lehnu si do křesla nebo do postele a pouštím si seriály a filmy. Čtu si. Vybarvuju si omalovánky! Mám doslova potěšení z toho, když si jen tak sama v podvečer natrhám na zahradě čerstvou mátu a udělám si matový čaj, sednu si na terasu k bazénu a hodiny tam jen tak mlčky sedím. Nevyhledávám zbytečnou komunikaci. Fotím si západy slunce, polemizuju sama nad sebou, poslouchám u toho hudbu.. Načež se v očích mé rodiny jevím jako naprostý outsider, co nemá kamarády a sedí doma na zadku a příliš s nimi nekomunikuje prakticky o ničem. A právě otázky typu: „Proč tady jen tak ležíš a proč se s námi nebavíš a proč radši někam s někým nejdeš?“ mě donutily se zamyslet nad tím, jak malé pochopení mají lidé k tomu, když je člověk rád introvertem a rád si tyhle chvilky samoty vychutnává. Protože v tomhle slova smyslu je každý z nás občas introvert a když říkáte, že ne, lžete sami sobě!  Člověk totiž občas nemá potřebu se s někým dělit o svoje myšlenky a pocity, radši to v sobě podusí, radši jen tak leží a zaměstnává svoji hlavu nad seriálovými příběhy a podobně. Nechá čas, aby to zahojil, aby to všechno tak nějak vyplynulo, protože lidí, co pro takové pocity mají pochopení a kterým bychom to i třeba rádi sdělili, je málo. A  mě vážně hrozně mrzí, že pro tyhle potřeby typu “ být sám“ lidé to pochopení nemají. Nepochopí, že zrovna já tohle miluju, že takhle relaxuju a čerpám energii, soudí mě a snaží se mě přesvědčit o tom, že tyhle aktivity pro mě samotnou jsou jen ztrátou a plýtvání času a že jsem v podstatě líná, když se zrovna nechci nadchnout pro něco, co považují za rozumnou činnost a s někým ji nesdílím.

"People are always so boring when they band together. You have to be alone to develope all the idiosyncrasies that make a person interesting."

                                                                                                                                       Andy Warhol

Víte, ono občas, když se ve společnosti lidí jevím sluníčkově a upovídaně, neznamená to, že taková opravdu jsem. Lidé ale pak snadno nabývají dojmu, že jsem a když se najednou na chvíli od této předlohy odchýlím a naladím se do introvert modu, jsem divná a měla bych se rychle vzpamatovat. Nechci tomu říkat přetvářka, protože v mých představách nabývá slovo přetvářka  takového významu, jako když se člověk přetvařuje v něco povrchního a to já nedělám. Prostě jen selektuju informace, pocity, myšlenky, ideály.. a na povrch nechávám proniknout jen ty, které uznává za vhodné. Jsem jenom člověk, co má dvě stránky a jednu hold ukazuje častěji, protože navzdory jeho obalu je jeho jádro až moc křehké a náchylné k porouchání se. Já nemám jednu  stránku bílou a jednu černou, jednu dobrou a jednu špatnou, pro mě jsou to dvě stránky, dva proti póly, dva extrémy, co vytvářejí celek, který mě dělá takovou, jaká jsem a bez jedné by nemohla fungovat druhá a naopak.

 Chtěla jsem vám ukázat a prostřednictvím tohoto příspěvku sdělit, že ikdyž tak v 90% nevykazujete běžně známky introverta, máte právo na to se tak občas cítit. Každý si občas vytvoří pomyslný kruh, osobní prostor, kam nikoho pustit nechce. Lidé vás možná nebudou chtít pochopit, nemusejí vás za to mít rádi, ale to je v pořádku, nemusíte se někomu ospravedlňovat za to, jak trávíte čas nebo jak se zrovna chováte. Pořád jste to vy, věční optimisti, co jsou rádi ve společnosti lidí, kdo se občas na týden někam zavře a nekomunikuje, protože co si budeme povídat, svět je občas zlej a ošklivej..

Týn

Read More

Gympl. Maturita. Prázdniny!

Šortky, křeslo, zahrada, sluníčko, knížka. Klid a žádný spěch, protože všechno už mám za sebou. Není se čeho bát a 4 měsíce prázdnin oficiálně začínají. Na jednu VŠ už mě vzali a na další se taky dostanu.

Chystají vás na to snad od té doby, co jste se narodili - tedy u nás doma to aspoň tak bylo -, s postupem času na vás kladli neuvěřitelné nároky a testovali jestli to odpravu dokážete, říkali vám, jak to bude hrozné, jak budete vzhůru celé noci, jak nebudete znát sluneční světlo, protože nebudete vycházet z domu, jak před sebou budete mít jen samé papíry a nic jiného, že se z toho skoro zblázníte, že budete brečet strachem a že budete rádi, když se ze sebe dostanete aspoň jedno slovo, možná, že tohle všechno zažijete, ale najednou až bude po všem, zjistíte, že to bylo tak zbytečné se tolik bát, protože to opravdu nebylo tak hrozné. 

Maturita je v kapse. 

Krev. Pot. A slzy. To všechno nás to stálo, ale úspěšně jsme to zvládli a dokázali všem ostatním, že jsme opravdu chytří a že svět dospělých se má na koho těšit. Prožívali to s námi snad všichni učitelé a musím říct, že se opravdu vyplácí být jednou z nejhodnějších tříd na planetě gympl, pak vás totiž žádný učitel nepotopí, protože jste mu dělali 4 nebo dokonce 8 let ze života peklo. Nazvali nás jedinečnými, všichni o nás věděli, byli jsme produktivní, kreativní, soutěživí a často vyhrávali, přesto jsme nikdy nevyhodili záchody do vzduchu nebo nepodstrčili zlomenou židli jedné z učitelek. Vymysleli jsme si dokonalé rozloučení pro školu, zjednali několik projektů a zviditelnili jméno školy. Dokázali jsme chodit do školy na důležité věci i zatahovat na ty ještě více důležité, přesto jsme procházeli s úsměvem, pochvalami a dobrými známkami. Všechno se to vyplatilo a neuvěřitelný kolektiv se doplazil až k první zkoušce z dospělosti, kterou zvládl skoro na jedničku. 

Tyhle čtyři roky plné výletů a skvělých zážitků, budou jednou z těch částí života, co si budete chtít zapamatovat navždy. Důkazem bylo i dvojité rozloučení, jak v pátek po posledních maturitách, tak i v sobotu den poté na zahradě u třídního, kde jsme se sešli opravdu všichni a pokračovali dál po celých Poděbradech pochodujíc podchodem zpívajíc písničky. Upřímně tohle ale nebyla poslední party tohohle léta a upřímně mám pocit, že jich bude mnohem víc, než s čím bychom počítali. Možná, že už se všichni nikdy nesejdeme, možná, že na srazech za pár let si budeme vyprávět o tom, jestli jsme někoho, kdo nepřišel, v poslední době neviděli, ale s tím už se tak nějak počítá.

Teď už je na každém z nás, jaký si ten život udělá, už z nás něco je, už jsme něco dokázali a teď před sebe stavíme další překážky, které budeme chtít zdolat. Někteří z nás odcestují do ciziny, aby si splnili své sny, další budou studovat skoro celý život, aby byli tím, čím chtějí, protože už od dětství se na to chystali. Život gympláků není jednoduchý, většina z nás měla velké představy nebo vůbec žádné, po maturitě z nás vůbec nic není a jediné, co můžeme dělat, je studovat dál, protože v praktickém životě nejsme skoro vůbec použitelní. Naše znalosti se srovnávají se školami trochu jiného stupně a přitom z toho nevyplyne vůbec nic. Gymplák je tak trochu jiná odrůda studenta střední školy, ne zas tak vzácná, ale z maturitního hlediska dosti špatně hodnotitelná. 

Můj život na gymplu mi dal přátele, které bych nechtěla nijak měnit, dal mi zkušenosti i vědomosti, připravil mě na krutosti vejšky i na práci na vyšším stupni, dal mi nezapomenutelné okamžiky a já bych ho neměnila. Stali jsme se výjimkou a příkladem pro ostatní. Nebuďte jako všichni ostatní, buďte jiní a někdo to určitě ocení. Vytvořte si na střední pěkné místo k žití a projdete jí jako nikdy. Maturity se nebojte, zvládli to jiní a vy to zvládnete taky (nebudu lhát, že jsme byli vyděšení a klepaly se nám ruce), nedělejte zbytečnosti, protože to vám rozhodně nepomůže a jestli nedáte maturitu na poprvé, dáte ji na podruhé a jestli si myslíte, že bez maturity a jen se základní školou dobijete svět a že nikdy na vás nemá, tak vám doporučuji, abyste radši mlčeli, protože to očividně nemáte v hlavě v pořádku.

Ren

Read More

Konec hybernace

..."Ale slečno, to origo m. pectoralis major ukazujete nějak moc nahoře, ne?"...
..."Chemie, to je vlastně jedna velká hříčka slov, *hudebně*cyklopentanoperhydrofenantren "...
..." Co to je za polysra*ku..?"...
..." Dala bych si kafe.."...
..."Dobré ráno, studenti, tak dneska to máte pětasedmdesát dní do maturity, už se učíte? "...
..............................

Bude to bezmála půl roku, co sem někdo z nás takzvaně postnul poslední článek. Když nad tím tak zpětně přemýšlím, za tu dobu se toho událo strašně moc a vlastně skoro nic. A důvodů, proč se náš virtuální deník stal místem osiřelým je hned několik.

Učení, maturita, všechno kolem toho. Co se mě týče, chtěla jsem mnohokrát zase vytvořit inspirativní a v rámci možností kvalitní článek, což se shodou okolností nestalo. Když chcete vykonávat jakoukoli tvůrčí činnost, ať je to kreslení, hudba nebo právě psaní, potřebujete inspiraci, ale to není zdaleka všechno. Ono samo o sobě inspirace mě denně navštěvovaly dostatečně. Doslova se mi lepily na paty, někdy až do takové míry, že jsem si z nich i dokázala vytvořit náměty na další článek už v hlavě a první řádky nového článku se mi už před očima sypaly takřka z rukávu. Někdy jich bylo tolik a byly tak nápadité, že kdybych si je bývala nepoznamenala do diáře, bylo by mi to líto. Ale k čemu to všechno je, když nemáte čas. Je to jako skládačka. Jedno bez druhého prostě nezapadne, nefunguje to.

Blog, respektive psaní, je pro mě místo, které má pro mě podobný význam řekněme asi jako sport. Při sportu se vám vylučují endorfiny, stejně jako při pojídání čokolády a tak podobně. Tím nechci tvrdit, že se mi při psaní vyplavují endorfiny (heh), protože to fakt nevím, ale svým způsobem se při tom cítím dobře. A tak jsem se zastavila  mezi řádky někde u jedné z maturitních otázek, sebrala počítač a stejně jako Carrie Bradshawová jsem u otevřeného okna (s vyjimkou toho výhledu na Manhattan) a šálku kávy začala sepisovat tento článek, který vlastně ani není předurčen k nějakému specifickému tématu. Spíš jsem ho pojala jako takový menší flashback za uplynulým zimním obdobím. A nebo vlastně jo. Bude tak trochu o čase a taky trochu o mě. Různorodý.

Zima pro mě nebyla dvakrát příjemným obdobím, nevím, snad to bylo tím počasím...
Kdybych to měla zpětně shrnout a zhodnotit, stalo se hodně věcí, spíše negativních než pozitivních. Dlouho jsem se trápila věcmi a lidmi, jako to už mám asi součástí diagnózy, a byla z toho nešťastná. Teď z odstupem času už se na to koukám jinak. Jestli vám mám prostřednictvím tohoto článku dát alespoň jednu užitečnou radu tak to bude asi tahle:

  "Na všechno se dá koukat ze dvou úhlů pohledu." 

Tuhle formuli si teď pokaždé vybavím, když na to přijde a pro mě, jakožto krále všech skeptiků nejvyššího, to má obrovským význam. Ono totiž ne nadarmo se říká:

 "Všechno zlé pro něco dobré."

No a jestli je to pravda? O tom se už musíte přesvědčit sami. Pravdu ukáže až čas. 

Čas je relativní a je to taky další věc, jejíž cenu jsem v několika uplynulých měsících pocítila. Momentálně se přikláním k faktu, že čas je jedna z nejcennějších věcí, co máme a to, jak s ním naložíme nás může stát opravdu draho. Asi si myslíte, že je to klišé takhle o tom mluvit, možné je, ale zásadní rozdíl je v tom, když o klišé hovoříme prostě jako o klišé a když si pravou podstatu tohoto klišé opravdu uvědomujeme.

Na závěr bych snad jenom chtěla říct, že mám s blogem do budoucna velké plány, ovšem všechno má svůj čas a toho teď vážně moc není. Jako velké pozitivum ale beru v posledních dnech to bájový jarní počasí a hlavně, podržte se, SLUNÍČKO! Takže nasávejte pozitivní energii a zkuste občas prostě jen být.

P.S.: Maturanti, neprokrastinujte, protože některé možnosti se objevují jen jedinkrát za život a byla by obrovská škoda je promeškat.


Týn

Read More