Jen co jsem seškrábala kakaové těsto z rukou a konečně objednala důležité věci na maturitní ples, uviděla jsem na notebooku ikonku s nápisem: blog.
O ou!
Nechtěla jsem se ani dívat, jak dlouho jsem nic nenapsala, protože bych se toho data zhrozila. Dřív pro mě psaní znamenalo úplně něco jiného, vždycky jsem si pro něj našla aspoň trochu času, ať to bylo kvůli článku nebo knížce. Poslední dobou toho ale bylo tolik, že jsem úplně zapomněla jak na blog tak na knížku. Nedokážu si ani představit, že před třemi týdny jsem měla stužkovák, že za tři týdny budu dělat první přijímačky na vysokou a že za mesíc jsou Vánoce! Nemám sice tak perné dny jako Týn, která nevidí nic jiného než biologii a chemii, přesto je můj den nějak moc krátký vše co vidím, se točí kolem toho, kde najdu termíny zkoušek, dnů otevřených dveří, podmínky pro přijetí a nakonec jen polemizuji o tom, jak to všechno můžu vůbec stihnout a zvládnout. Život maturanta není tak lehký, jak jsem si v září myslela.
Všechno vypadá jako dlouhá šedá cesta, co nemá konce, zdá se krásná, je vyzdobená vánočními světly, ale těch lidí. Jsou všude kolem vás a vám nezbyde než si jenom sednout na zem, složit hlavu do dlaní a doufat, že to přejde. Pokud máte štěstí objeví se vedle vás někdo, kdo vás zvedne nakohu a řekne, že to zvládnete, jenom musíte mít ostré lokty a prát se dopředu.
Říkám si, že to přejde a ze šedé nekonečné kolonády se stane ulička slávy s červeným kobercem a nataženou páskou s nápisem cíl, kterou slavnostně za znění famfár proběhnu. Možná tomu bude tak a možná taky ne, přesto se výsledek dozvíme až v květnu. Do té doby se budu snažit držet na nohou s hlavou vztyčenou vzhůru a s maturitními otázkami v rukou.
Ren