středa 10. června 2015

Spring haul z neoluxoru

Před pár dny jsem zavítala zase na své oblíbené místo: knihkupectví. Měla jsem se s mamkou a bráchou sejít v Arkádách na Pankráci a neměla absolutní tušení, co budu tu dobu, kterou jsem na ně čekala, dělat. Neměla jsem moc náladu na to, abych si šla prohlédnout, co je nového v obchodech s oblečením, protože jsem tušila, že toho moc nebude, a tak jsem se jen tak procházela. Potom, co jsem přišla až na konec, se přede mnou zjevilo knihkupectví, ráj pro oči a mysl. Srdce mi ze skleslé nálady lehce poskočilo, jelikož právě začal hon na knihy.

I když existuje na světě spousta knih, které za náš krátký život ani nestihneme přečíst, chodím do knihkupectví většinou s takovou myšlenkou, že nevím, co si mám koupit, abych si to pak mohla, co nejrychleji přečíst a objevit zase něco nového (nepočítám chvíle, kdy proletím knihkupectvím, jak nejrychleji mohu, vezmu tu nejdůležitější knihu, kterou právě nutně potřebuji, zaplatím a běžím zase pryč - věřte nebo ne, tyhle chvíle jsou opravdu časté). Procházela jsem pečlivě regály s nově příchozími a narazila na dvě perfektní knížky, které se vzápětí objevily v mé tašce (nebojte se, opravdu jsem si je koupila).

První z nich je Krev na sněhu od Jo Nesbø.


Do Nesbø jsem se zamilovala asi před rokem, kdy jsem si koupila Netopýra, o kterém pak napíšu celý jeden článek, a dokázala ho přečíst za necelý jeden týden. Od Vánoc jsem přečetla všechny jeho zbývající knihy ze série detektivek o blonďatém dlouhánovy jménem Harry Hole a před pár dny dokončila poslední kousek: Policie. Byla jsem z toho faktu, že na mě už žádný Harry Hole nečeká, vážně rozmzelá, a tak mi můj nový Nesbø udělal nesmírnou radost.


Kniha není moc tlustá, takže ji budete mít za chvíli přečtenou. Jedná se o knihu z takzvaného detektivního diptychu (dvojdílu) ze semdesátých let v prostředí osloského podzemí, už ale jen díky popisu na zadní straně knížky si myslím, že to nebude jen velice napínavé a nečekané, tak jak to má Nesbø rád, ale že si mezi řádky vloží tento norský spisovatel i trošku svého trpkého a ostrého humoru. Druhá kniha, kterou jsem v knihkupectví neobjevila, se jmenuje - Krev na sněhu II: Více krve. Obě knihy spojuje pouze prostředí a některé postavy. 


Druhou knihou je Ledový drak od one and only George R.R. Martina.


Pana Martina znám už několik let, pokud chcete znát můj plný názor na jeho tvorbu můžete se podívat sem: Hra o trůny. Upřímně potom, co jsem vytáhla z poličky Ledového draka, jsem si myslela, že je to další příběh k Písni lednu a ohně, který napsal navíc stejně jako Rytíře sedmi království, ale záhy k mému údivu mi padlo do oka, že se jedná o pohádku. Tato informace mi stejně nezabránila v tom, abych si knihu koupila. Martinovy krátké příběhy jsou totiž stejně poutavé jako ty dlouhé (a nemusíte snášet dlouhé pasáže na třech stránkách popisující hlavní chod královny Daenerys). 





Příběh nás vrací opět do legend, které zná dokonce i Jon Sníh. Knihu Ledový drak, napsal Martin ještě dřív než Hru o trůny a to v roce 1980, teď byla reeditována a doplněna o nádherné ilustrace Luis Royo. Kniha sama o sobě nevoní tak jako ostatní, voní jako kniha pro děti, a proto si jí cením ještě víc. Legenda o draku a zimním dítěti Adaře vypráví o jejich velikém přátelství, lásce a odvaze, kterou prokázali při ochraně jejich země, proto neváhejte a čtete svým mladším sourozencům, sestřenicím, bratrancům, neteřím či synovcům, prostě všem dětem, které chcete později nalákat na už další stávající legendu Píseň ledu a ohně.

Každá kniha udělá člověku radost a tyhle dvě mi udělaly obzvlášť velkou radost, protože jsou takové malé dárky od mých autorů, které nenávidím a zároveň miluji tak moc, že mě jejich knihy pohltí natolik, že bych v nich sama chtěla žít, i když jsou plné vražd, nenávisti a podrazů. Obě knihy jsou každá z jiného žánru, přesto mi vyplní ten dlouhý čas čekání na další srdcovky ze série Písně ledu a ohně a série Harry Hole (která snad bude dále pokračovat, i když se říkalo, že desáta kniha je opravdu poslední). Proto neváhejte a pusťte se do obou autorů, protože oba se zapsali do literární historie. 


Ren

P.S.: Najít nás teď můžete i na istagramu: caffe42blog


úterý 9. června 2015

"Když mně je teplo.."

Je skoro půlnoc..
Všechno vláknité a nejlépe stočené připomíná mi deoxyribózu, mám hlavu plnou myšlenek jako nákupní taška, žaludek se mi svírá. Snad jen díky ostrým dopadům kapek deště a následné vlny chladného vzduchu, jež konečně navštívila i mé okno, jsem i v tuhle pozdní hodinu chytila trochu inspirace vytvořit další článek.

Poslední dobou je toho kolem přes příliš. Ne, vážně, nevzpomínám si, kdy naposledy jsem snědla tolik růžových tobolek před spaním jako v poslední době. Sice to většině z vás asi nebude dávat smysl, ale všechen stres a výkyvy nálad dávam za vinu počasí. Nesnáším teplo. Nesnášim ty horké prosluněnné dny, kdy se nemůžu ani nadechnout, všude je ticho, slunecní paprsky bijí neúprosně do všeho kolem včetně nás, (hladina UV záření stoupá a s ní i riziko rakoviny kůže.) Je to jako tichá bitva, kde není útěku, nemůžete se nikde schovat.V té veškeré zlatavé záři přestávate racionálně uvažovat.

No, asi takhle já vnímám letní klima. Prázdniny a jahody jsou fajn, ale s tímhle druhem počasí tedy zrovna sžitá nejsem. Jediné, pro mne vskutku přínosné časti dne, jsou brzká rána a pozdní večery nebo-li, jak sama rádá říkám "hot summer nights" a ty mám ráda. Úplně nejvíc ale miluju, když prší. Takže není divu, že mým nejoblíbenějším obdobím je chladný, přesto kouzelný podzim. Soudě snad i podle toho, že jsem se v tomto magickém období narodila.
Je to zvláštní, ale už jako docela maličkou, vždy mě cosi poutalo na zelené krajině plné stromů na přelomu podzimu v chladném mlhavém oparu sychravého počasí. Vždycky mi to příjde jako vysvobození. Po tom voňavém jaru, které vždy zpustoší hříšné léto, se to celé jeví jako vykoupení. Všichni jsou najednou tak slabí a unavení, chtějí zpět horké dny..a já..? Jako bych snad z toho všeho čerpala energii a naplnění.
Miluju klid, ticho a v tomto mrazivém období i občasnou samotu, navzdory tomu, jak rušivým elementem se často jevím. Asi i díky této povaze mám prostě raději taková klidnější období.

Zbožnuju když jdu ráno sama parkem obklopená pestrobarevnou škálou listů stromů a keřů. Na trávníku ještě ranní mrazík, co sladce praská pod nohama a který, až se slunce převalí přes polední horizont, zmizí jako pára nad hrncem. Na sobě mám khaki kabát, černé potrhané džiny, kulich a batoh. Blonďaté vlasy už dávno ztratily svou letní jiskru, jakou ostatně blond vlasy v letních měsících mívají. Jsou studené, vybledlé a neupravené, snad docela jako pleť, až na ty dva červánky, co vždy vykouzlí na tváři ranní mrazík. Mysl je chladná a otevřená, konečně mohu lépe dýchat, konečně mám pocit, že jsem se opět našla.
Ano, já v tom všem vidím obrovskou inspiraci a prožitek.

Jo, je červen, ale věrte nebo ne, vážně se na ty chvilky neskutečně těším a i v tak horkém období se snažím stále si uchovat tu studenou jiskřičku toho všeho, co podzim obnáší.

 Uhh, je přesně 0:00 a já se teď cítím jako sněhulák, taju a nemůžu usnout. Ráno zase přijdou všechny starosti a stres, stovky pohrocených lidí kolem..pozitivem je snad alespoň to počasí, které by se podle všeho mělo zítra zase o krůček přiblížit k obrazu mému (pokud předpovědi nelžou.)

Hodně síly a odhodlaní do posledních několika dnů, týdnů školy. Zasloužené volno čeká za dveřmi, tak vydržte!

Týn