Jak se stát dospělým a nezbláznit se

Popravdě na něco takového návod snad ani neexistuje (pokud o nějakém víte, ráda bych si ho přečetla), přeci jen je docela těžké být dospělým a starat se o všechny svoje věci sám, někteří se o sebe nestarají, ani když jsou dospělí, ale to se taky nedá počítat jako normální věc. Sečteno a podtrženo nikde nenajdeme žádného člověka, který by se nedal popsat jako blázen či s příznaky jakékoliv psychické poruchy, asi tak nějak totiž náš mozek funguje, nikdy ne perfektně. Přesto musí existovat nějaká metoda nebo příručka, jak se stát normálním, průměrným dospělým, který ve většině případech zůstal nad věcí a dokázal je vyřešit s chladnou hlavou, a tak jsem se rozhodla, že se pokusím nějakou takovou příručku sepsat, i když nemám žádné možné zkušenosti, přeci jen budu ještě pár dní dítětem.

Nebojte se, nepočítám s tím, že úderem dne mých osmnáctých narozenin se stane něco magického a ze mě se stane rozumný dospělák, počítám spíš s tím, že to ještě několik let bude trvat a při pohledu na některé dospělé kolem mě mi přijde, že k tomu možná ani nedojde. Rozdíl mezi mnou a lidmi z mojí třídy, jejíž většina už hranici mezi dětstvím a dospělým životem překročila, není velký, prakticky není vůbec žádný, takže opravdu zázraky nečekám. Možná dospěláky dospělými dělají jejich zkušenosti, vědomosti, možná to, že jsou starší než my a tak si myslí, že jsou tím pádem lepší a drsnější, možná to jsou ambice, možná to je pýcha, aspektů je několik, ale co skutečně jsou dospělí?

Jsou to lidé, kteří můžou řídit auto.

Skvělá věc. Jako absolutní začátečník, který sedí za volantem v autoškole kolem měsíce a je totálně vystresovaný z každé další jízdy, si myslím, že je to něco, co snad každý dospělý musí umět, aby se odlišil od toho všedního označení puberťák, dítě a prcek co se ještě nechá krmit od maminky.

Jsou to lidé, kteří můžou jít do vězení.

Zní to dost vážně, ale po několika hodinách trestního právy byste poznali, že nejen dospělí mohou jít do vězení, takže zas tak originální v tomhle ohledu nejsou. Samozřejmě, že podmínky vězení pro dospělé a dospívající jsou jiné, ale princip zavření do izolovaných budov je stejný, obě strany si nesou vlastní díl odpovědnosti za svůj čin. Dospělí k tomu mají jako bonus právní odpovědnost za svoje děti do jejich patnácti let a určitou odpovědnost i po patnácti letech.

Jsou to lidé, kteří mohou jít volit.

Tohle je jedna z věcí, na kterou se v dospělosti těším (není to kvůli tomu, že by mě zajímalo jaké to je vzít si kus papíru něco na něm zaškrtnout z tajuplnou plentou, a pak to ve vší vážnosti vhodit do plastového boxu, kterému se říká trochu paradoxně urna), protože to bude možná můj hlas, který dokáže něco změnit. Spousta dospělých tuhle možnost nevyužije, protože si myslí, že je to zbytečné, nechápou, že tím podporují svůj vlastní názor, ale o takovém tématu bych mohla napsat celý jiný článek.

Jsou to lidé, kteří mají rodinu.

Pro mě osobně je dospělý ten, který se o někoho stará, o sebe, o své rodiče, o své sourozence, o svého partnera, o své děti. Vydělávají si peníze na to, aby si mohli koupit to, co chtějí a zažívají těžké dny nad slušně napsanými papíry od banky, které stručně říkají, že jim dluží peníze, že na tu novou pračku nemají, že jim musí strhnout úrok, protože si nový ředitel zvýšil plat z toho důvodu, aby mohl své dceři a ženě pořídit hezčí boty do nového šatníku. S rodinou ale mohou zažít skvělé věci, leží na nich sice břemeno strachu o ně, ale je to potěšení, je to pohlazení po duši a na srdci, je to něco, co vám nikdo jiný dát nemůže, co vám žádná věc dát nemůže.Být rodičem je koneckonců ale celkem dost „makačka,“ padne na vás určitá zodpovědnost a s ní i možná autorita, kterou dětem předkládáte a začínáte si připadat důležitější, ale s novými schopnostmi ztrácíme ty předešlé: bujnou fantazii, nezájem ohledně času a věcí, které musíme udělat…

Jsou to lidé, kteří mohou pít alkohol.

Další bomba, konečně můžete jít do obchodu, kde vás už několikrát vyhodili, a hrdě jim předložit občanku, že vám je konečně osmnáct a toho „ruma v akci“ si můžete v klidu a s dobrým svědomím vypít na lavičce v parku, protože prostě můžete.

Jsou to lidé, kteří mohou podnikat.

Jsou to lidé, kteří mohou vlastnit zbrojní pas.

Jsou to lidé.

Zeptala jsem se několika mých přátel, kteří už jsou dospělí, jaký vidí rozdíl mezi dospělým a dítětem (nejdřív došlo k jistému nedorozumění, zřejmě špatným vyložením mnou položené otázky) většina z nich mi nebyla schopná odpovědět, našli jen asi tři věci, které jsem výše napsala a víc nic. Neviděli rozdíl mezi dospělým a dítětem, protože dítětem vlastně nikdy nepřestaneme být, protože člověk se nezmění za noc, protože dospělým se nestanu jenom díky věci a rumu v igelitce s peněženkou, která kromě občanského průkazu konečně obsahuje i ten řidičský. Skutečným dospělým se stanu až přestanu být dítě, až se tak přestanu cítit, až přijmu fakt toho, že už jsem moc stará na to, abych mohla jezdit na skluzavce, že jsem moc stará na to sledovat pohádky v televizi, že jsem moc stará na to, abych věřila na víly, že jsem moc stará na to, abych dokázala snít s otevřenýma očima a neviděla svět takový, jaký je. Dospělým se stanu až budu chtít, až přijmu fakt, že bych konečně mohla převzít za sebe zodpovědnost, že bych se o sebe mohla starat, že bych mohla být autoritou pro mladší, abych byla já ta rozumná, která na ně dává pozor. Ani jedna ta věc, která je uzákoněná, že ji můžeme mít, až po dovršení našich osmnáctých narozenin z nás nedělá dospělé, dospělé ze sebe děláme sami a při dosahování toho cíle, abychom se jimi stali, se z toho určitě zblázníme.