Já a jen já: Prokrastinace, wish list and further

Konichiwa!

Takže je tu konec května a já přicházím se svou malou velkou rekapitulací z mého osobního i neosobního života za posledních pár dní (měsíců?) mé absence zde. Jelikož jsem momentálně po delší době opět nabita čerstvou inspirací, dnešní článek bude krapet obsáhlejší, jinými slovy od každého něco.

"ANO! JSEM OPRAVDU STRAŠNĚ MOC LÍNÁ!"

Ano, ale není tomu docela tak. Jak jistě víte (a pokud ne = ještě jste nečetli předchozí díly mého "seriálu" s prokrastinací-určitě si je přečtěte!) jsem vcelku velký prokrastinátor. 

Již delší dobu jsem tak rozjímala nad svým životem a dospěla jsem k názoru, že bych s ním měla začít něco zásadního dělat. Respektive hlavně z toho hlediska, že vlastně nic nedělám :-)).

"What is the point of being alive if you don't at least try to do something remarkable?"

(J. Green)

Jasně, chodím do školy, vzdělávám se, každý den krmím své šedé mozkové buňky novým kvantem informací, dělám-snažím se dělat sport, který mě baví a svým způsobem naplňuje a takové ty věci, ale to by snad mělo být základním pilířem života každého, alespoň tedy většiny z nás. Jenže právě tyhle pilíře (či základní věci, říkejte tomu, jak chcete) mi obvykle berou v přepočtu (jako že jsem špatňák, co se odhadů týče, ale berme to metaforicky a hlavně s nadsázkou!) 90% energie, kterou si snažím vynahradit víkendovým nic neděláním. Tudíž nedělám v zásadě nic navíc, co by mě dál rozvíjelo v mé osobní sféře, v mém osobním životě. Nehledě na to a to je druhá věc, trochu z jiného soudku, že za rok bych měla končit střední školu a tedy začít směřovat svůj dosavadní život někam dál.

Není tomu dlouhá doba, co jsem jednoho krásného dne na jednom skvělém blogu narazila na recenzi jedné ještě lepší knížky. Je to v podstatě jakýsi seberozvíječ a nepochybuji o tom, že ji většina z vás zná. Mluvím tu o knize Konec prokrastinace od Petra Ludwiga, mladý autor s rozsáhlými zkušenostmi co se seberozvíjení týče. Určitě si vyhledejte na netu, případně zkuste Youtube, má tu mnoho videí nejen z různých konferencí a prezentací o boji s prokrastinací. Jako jedna z malá takových knih si myslím (hlavně tedy díky vlastní zkušenosti a recenzím), že opravdu stojí za to si ji přečíst. Dílo je proloženou řadou schémat, v zásadě opravdu primitivních, přesto velmi poddajných nákresů usnadňující vám lépe chápat obsah knihy. Je tu obrovská škála úkolů, které si můžete (měli byste-je to v podstatě součást celé cesty za osobním rozvojem) udělat, abyste se dostali do cíle.

Četla jsem spoustu kladných recenzí a musím říct, že na tom vážně něco bude. Sama se momentálně nacházím zhruba v půlce knihy a již teď v sobě pociťuji určitou vervu, díky které se na mé cestě posunuji dál. Nicméně kniha má asi 250 stran, je poměrně malá, takže ji můžu brát všude s sebou, což připisuji jako další plus.

Abych se dostala k pointě, která tedy úzce souvisí s mou leností a kterou jsem nakousla již v úvodu, tato kniha mi přinesla jeden poměrně zajímavý poznatek. Je tu rozlišen velmi zásadní rozdíl mezi člověkem líným a tím, co trpí prokrastinací, Tyto dvě dotěrné a protivné vlastnosti se totiž na první pohled zdají jako dvojčata, ale opak je pravdou! Líný člověk je totiž spokojen se svoji leností a nic neděláním a nic mu nechybí, nemá potřebu něco dělat či změnit. Na druhou stranu člověk prokrastinující je člověk často hodně zaneprázdněný všelijakými úkoly a povinnostmi, které musí neodkladně udělat a které i udělat chce, ovšem má jich tolik, že neví, kde začít a jejich provedení odkládá na dobu neurčitou děláním méně náročnějších věcí.

Teď se možná drtivé většině z vás otevřely oči nebo jsem vás jen utvrdila v tom, že jste opravdu líní! Tak či onak, ať už inklinujete k té první nebo druhé skupině, neváhejte, skočte do knihovny, do knihkupectví nebo se zeptejte v okolí vašich přátel, udělejte si čas, knížku si sežeňte a přečtěte.


No a teď se dostáváme k další části, kterou jsem nechtěla opomenout a to něco jako můj wish list a celkově věci, co bych chtěla do budoucna změnit. Rozhodla jsem se, že to teď budu psát častěji, je to vlastně i součást mého boje s prokrastinací.

Věci, co chci změnit: "Wish list"

• Otřelé, stereotypní ale i já bych si přála nevypadat do léta v plavkách jako jeden velký dortík
• Méně si kousat nehty
• Hodně pít (vodu samozřejmě, nejlépe neperlivou :-))
• Víc prosluněných dnů a procházek v parku
• Dělat hodně spontánních věcí
• Přečíst hodně knížek
• Zlepšit se v angličtině a začít používat francouzštinu
• Být stále více sama sebou a nebrat ohledy na to, co si ostatní myslí
• Pokořit svou prokrastinaci
• Nemít pesimistické nálady a zůstat pozitivní 
• Koupit si další pruhované tričko a taky hodně kytkovaných kousků oblečení (protože prostě..kytky..chápete..)
• Užít si léto
  
  

Ještě závěrem, v dalším článku se hodlám vyřádit s barvami a designem, víc neprozradím, snad mi vydrží ta positivní energie a nadšení ještě pár dní. Držte palce!

Důležité je přeci mít se fajn, užívejte života!

Týn

Read More

Jak se stát dospělým a nezbláznit se

Popravdě na něco takového návod snad ani neexistuje (pokud o nějakém víte, ráda bych si ho přečetla), přeci jen je docela těžké být dospělým a starat se o všechny svoje věci sám, někteří se o sebe nestarají, ani když jsou dospělí, ale to se taky nedá počítat jako normální věc. Sečteno a podtrženo nikde nenajdeme žádného člověka, který by se nedal popsat jako blázen či s příznaky jakékoliv psychické poruchy, asi tak nějak totiž náš mozek funguje, nikdy ne perfektně. Přesto musí existovat nějaká metoda nebo příručka, jak se stát normálním, průměrným dospělým, který ve většině případech zůstal nad věcí a dokázal je vyřešit s chladnou hlavou, a tak jsem se rozhodla, že se pokusím nějakou takovou příručku sepsat, i když nemám žádné možné zkušenosti, přeci jen budu ještě pár dní dítětem.

Nebojte se, nepočítám s tím, že úderem dne mých osmnáctých narozenin se stane něco magického a ze mě se stane rozumný dospělák, počítám spíš s tím, že to ještě několik let bude trvat a při pohledu na některé dospělé kolem mě mi přijde, že k tomu možná ani nedojde. Rozdíl mezi mnou a lidmi z mojí třídy, jejíž většina už hranici mezi dětstvím a dospělým životem překročila, není velký, prakticky není vůbec žádný, takže opravdu zázraky nečekám. Možná dospěláky dospělými dělají jejich zkušenosti, vědomosti, možná to, že jsou starší než my a tak si myslí, že jsou tím pádem lepší a drsnější, možná to jsou ambice, možná to je pýcha, aspektů je několik, ale co skutečně jsou dospělí?

Jsou to lidé, kteří můžou řídit auto.

Skvělá věc. Jako absolutní začátečník, který sedí za volantem v autoškole kolem měsíce a je totálně vystresovaný z každé další jízdy, si myslím, že je to něco, co snad každý dospělý musí umět, aby se odlišil od toho všedního označení puberťák, dítě a prcek co se ještě nechá krmit od maminky.

Jsou to lidé, kteří můžou jít do vězení.

Zní to dost vážně, ale po několika hodinách trestního právy byste poznali, že nejen dospělí mohou jít do vězení, takže zas tak originální v tomhle ohledu nejsou. Samozřejmě, že podmínky vězení pro dospělé a dospívající jsou jiné, ale princip zavření do izolovaných budov je stejný, obě strany si nesou vlastní díl odpovědnosti za svůj čin. Dospělí k tomu mají jako bonus právní odpovědnost za svoje děti do jejich patnácti let a určitou odpovědnost i po patnácti letech.

Jsou to lidé, kteří mohou jít volit.

Tohle je jedna z věcí, na kterou se v dospělosti těším (není to kvůli tomu, že by mě zajímalo jaké to je vzít si kus papíru něco na něm zaškrtnout z tajuplnou plentou, a pak to ve vší vážnosti vhodit do plastového boxu, kterému se říká trochu paradoxně urna), protože to bude možná můj hlas, který dokáže něco změnit. Spousta dospělých tuhle možnost nevyužije, protože si myslí, že je to zbytečné, nechápou, že tím podporují svůj vlastní názor, ale o takovém tématu bych mohla napsat celý jiný článek.

Jsou to lidé, kteří mají rodinu.

Pro mě osobně je dospělý ten, který se o někoho stará, o sebe, o své rodiče, o své sourozence, o svého partnera, o své děti. Vydělávají si peníze na to, aby si mohli koupit to, co chtějí a zažívají těžké dny nad slušně napsanými papíry od banky, které stručně říkají, že jim dluží peníze, že na tu novou pračku nemají, že jim musí strhnout úrok, protože si nový ředitel zvýšil plat z toho důvodu, aby mohl své dceři a ženě pořídit hezčí boty do nového šatníku. S rodinou ale mohou zažít skvělé věci, leží na nich sice břemeno strachu o ně, ale je to potěšení, je to pohlazení po duši a na srdci, je to něco, co vám nikdo jiný dát nemůže, co vám žádná věc dát nemůže.Být rodičem je koneckonců ale celkem dost „makačka,“ padne na vás určitá zodpovědnost a s ní i možná autorita, kterou dětem předkládáte a začínáte si připadat důležitější, ale s novými schopnostmi ztrácíme ty předešlé: bujnou fantazii, nezájem ohledně času a věcí, které musíme udělat…

Jsou to lidé, kteří mohou pít alkohol.

Další bomba, konečně můžete jít do obchodu, kde vás už několikrát vyhodili, a hrdě jim předložit občanku, že vám je konečně osmnáct a toho „ruma v akci“ si můžete v klidu a s dobrým svědomím vypít na lavičce v parku, protože prostě můžete.

Jsou to lidé, kteří mohou podnikat.

Jsou to lidé, kteří mohou vlastnit zbrojní pas.

Jsou to lidé.

Zeptala jsem se několika mých přátel, kteří už jsou dospělí, jaký vidí rozdíl mezi dospělým a dítětem (nejdřív došlo k jistému nedorozumění, zřejmě špatným vyložením mnou položené otázky) většina z nich mi nebyla schopná odpovědět, našli jen asi tři věci, které jsem výše napsala a víc nic. Neviděli rozdíl mezi dospělým a dítětem, protože dítětem vlastně nikdy nepřestaneme být, protože člověk se nezmění za noc, protože dospělým se nestanu jenom díky věci a rumu v igelitce s peněženkou, která kromě občanského průkazu konečně obsahuje i ten řidičský. Skutečným dospělým se stanu až přestanu být dítě, až se tak přestanu cítit, až přijmu fakt toho, že už jsem moc stará na to, abych mohla jezdit na skluzavce, že jsem moc stará na to sledovat pohádky v televizi, že jsem moc stará na to, abych věřila na víly, že jsem moc stará na to, abych dokázala snít s otevřenýma očima a neviděla svět takový, jaký je. Dospělým se stanu až budu chtít, až přijmu fakt, že bych konečně mohla převzít za sebe zodpovědnost, že bych se o sebe mohla starat, že bych mohla být autoritou pro mladší, abych byla já ta rozumná, která na ně dává pozor. Ani jedna ta věc, která je uzákoněná, že ji můžeme mít, až po dovršení našich osmnáctých narozenin z nás nedělá dospělé, dospělé ze sebe děláme sami a při dosahování toho cíle, abychom se jimi stali, se z toho určitě zblázníme.

Read More

Začni a uvidíš

Nestojí to za to. Je to kravina. Nemám na to čas. Nebaví mě to. Proč bych to měl dělat? 

Asi takhle vypadají odpovědi na mou otázku, proč nečteš knížky. Zdá se mi to jako velká škoda, když někdo nepozná to kouzlo vtáhnutí do děje, když někdo neví, jaké to je prožívat dobrodružství, napětí, smutek a radost z jinými lidmi, jaké to je prožívat další život, prožívat jich stovky. Spousta lidí sotva kdy přečetla nějaký dlouhý článek v časopise či novinách, jednou mi někdo dokonce řekl, že zná i pár lidí, kteří chtějí maturitovat, i když v životě přečetli jen menu v McDonald's. Takovíto lidé nevidí žádnou potřebu v tom, aby si večer sedli ke knížce a začetli se, nevidí smysl v tom, že se dozvědí něco nového, že se naučí něco nového, že najdou nová slova, nové způsoby jak něco říct, že můžou najít i určitou radu do svého života. Podle nich by se knihy měly pálit, protože jsou jenom příteží pro jejich jiné možnosti jako je třeba posedávání v již zmíněném McDonald's, hraní počítačových her a absolutního nic nedělání. Proč by se měli vzdávat všech těchto věcí jen pro nějaký kus papíru?

Nečetla jsem pravidelně odmalička, měla jsem sice pár knih o Barbie, Správné pětce, Doktoru Lupa a několika dalších z Pony klubu - ve kterém jsem sice nebyla, ale moje kamarádka ano, a protože se těch knížek potřebovala nějak zbavit, dávala mi je k narozeninám, svátku i Vánocům, dodnes je mám v knihovně. Na dlouhou doby, kdy jsem dočetla všechny doborudružné knížky, které jsem měla, jsem přestala číst. Myslela jsem si, že to nepotřebuju, neměla jsem na to čas, i když jsem se domů vracela v jednu hodinu odpoledne a nikdy v životě jsem se doma neučila, přesto to bylo zbytečné. Teď se mi to zdá trochu jako paradox, že mě ke čtení znovu přivedlo až Stmívání. Viděla jsem sice první film, ale lákalo mě si to přečíst, seděla jsem za počítačem a četla to z nějakých online stránek, moje máma šílela, křičela na mě, že si zničím oči a ať toho konečně nechám, byla jsem v půlce druhé knihy, když jsem dostala všechny čtyři k narozeninám od tety, a tak začala moje dráha čtení. Po Stmívání přišla Píseň ledu a ohně a od té doby nebyl čas, kdy bych neměla co číst.
Nepřijde mi tak těžké začít číst knihy, jsou přeci jednou z mnoha věcí, které dokázaly přežít přes tisíc let, je škoda to teď zahazovat jenom pro to, že nemáte čas, je škoda připravit se o to žít několikrát, je škoda připravit se o to napětí. Nemusíte za knihami sedět celý den, abyste si je užili, stačí využít chvíle slavné prokrastinace a usednout do pohodlného křesla, udělat si čaj nebo kávu a zkusit to pro začátek s nějakou tenčí knížkou - pro ty, kterým se to stále zdá moc, můžete zkusit nějakou dětskou knížku plnou pohádek, většinou jsou knihy napsané s velkými písmeny. A když už vůbec ani to nejde, existují už i audioknihy, nejsem zrovna jejich velkým zastáncem, ale někteří tvrdí, že je to skvělý doplněk k jejich práci.
Vím, že nemůžu přimět všechny, aby četli knihy, že nemůžu začídit, aby se dostaly knihy i do rukou lidí, kteří na ně nemají, přesto bychom neměli dopustit, aby kniha opustila náš svět, protože je to přeci jenom přítel, který vás nikdy neopustí, přítel, který vám dá radu, pokud ji budete potřebovat, je to něco, kde můžete najít kus sebe, kde můžete objevovat svět, kde můžete rozvíjet svoje znalosti. Knihy stojí za to, aby byly na vaší poličce.

Read More

Nervozita a dvě zamilování

Před několika měsíci jsem se šťastnou náhodou dozvěděla na twitteru o autogramiádě jednoho z mých neoblíbenějších autorů Joa Nesbø z Norska, který napsal sérii detektivních románů s hlavní postavou Harry Holem. Okamžitě jsem se přihlásila k události na facebooku a ke svému překvapení jsem po několika týdnech zjistila, že se počet účasti lidí rapidně zvýšil, den před autogramiádou se mělo této výjimečné akce zúčastnit přes dva a půl tisíce lidí, což je, věřte tomu nebo ne, velice vysoké číslo. Tento neuvěřitelný zážitek pro mnoho českých čtenářů se uskutečnil 4. 5. 2015 v Paláci knih na Václavském náměstí. Kromě mě se se mnou do Prahy chystala moje spolužačka Domča a ještě i naši spolublogeři Týnka s Tomem, kteří nakonec nemohli kvůli nedostatku času jet s námi, a tak jsme s Domčou opustili školu pře odpoledním vyučováním a vydaly se vlakem do Prahy dobývat Neoluxor. Od Jo Nesbø mi chyběla už jenom jeho poslední kniha Policie, kterou rozhodně začnu co nejrychleji číst, abych věděla, jak to všechno dopadne, proto jsme zašly ve tři hodiny, kdy náš vlak dorazil, na Hlavním nádraží do prodejny Neoluxoru, abych se mohla pojistit knížkou, kterou bych případně v Paláci knih nestihla koupit. Klidným krokem při svitu odpoledního teplého slunce jsme pomalým krokem došly jednou z uliček na Václavské náměstí a nemohly jsme se víc divit té nekonečné frontě, která se táhla snad přes třetinu náměstí, v tu chvíli mě polilo horko a přestala jsem doufat, že kdy Nesbø uvidím a dostanu od něj podpis. S Domčou jsme si šly prohlédnout celou řadu, která se táhla až z prvního patra Neoluxoru. (Teď prosím všechny, kteří na autogramiádě byli, aby si další část článku nečetli, pokud nechtějí být naštvaní). Vím, že to od nás asi nebylo pěkné, ale našly jsme zadní vchod do budovy a dostaly se nahoru, kde jsme prošli frontou čtenářů a uchazečů o podpis a stouply si vedle fronty u dětské sekce s komiksy, jakmile začala autogramiáda, dostaly jsme se na konec fronty, která v prvním patře byla (další část se utvořila až pod schody) a za pár minut jsme se dostaly až k samotnému autorovi, který byl od pohledu opravdu milý a příjemný, hezky se na nás usmál a pozdravil nás, během chvíle jsme stály mimo a jen se dívaly, jak přicházejí desítky dalších a zase odcházejí, celá autogramiáda trvala přes dvě hodiny a Jo Nesbø za tu dobu stihl podepsat přes dva a půl tisíce knih, čteček, fotek a papírků. Byl to pro mě určitě neuvěřitelný zážitek, i když jen na chvíli a tímto článkem, bych se chtěla omluvit všem, kteří stáli takovou dobu venku a my jsme je o dvě místa posunuly dozadu, pro mě to však byl opravdu nejskvostnější zážitek, který sice trval jenom pár vteřin, ale i tak byl dokonalý, protože Jo Nesbø pro mě znamená nějako role model, je pro mě vzorem člověka, který dokáže tak neuvěřitelně krásně zformulovat svou složitou životní myšlenku a vložit ji mezi řádky svého strhujícího příběhu, je to pro mě člověk, se kterým bych dokázala strávit hodiny povídáním o životě a psaní, o jeho názorech, dokázala bych mu hodiny říkat, jak moc je pro mě jako spisovatel důležitý, jak moc mi jeho slova dokážou zamotat mysl a potom ji tak elegantně vrátit zase zpátky a dokonce jí dát několik dalších užitečných věcí. Jo Nesbø je pro mě člověk, na které bych mohla křičet, proč to všechno takhle udělal, a pak se mu hluboce omlouvat, že to tak vlastně je i svým způsobem hezké a poetické, proto ho doporučuji všem, kteří potřebují někoho nenávidět a milovat zároveň, pokud hledají hrdinu, který je tak trochu zkažený a přitom dobrý, pokud hledají slova a rady do svého života. Začněte však pěkně od začátku Netopýrem, jinak se vám příběh zkazí! Dál pokračují Švábi, Červenka, Nemesis, Pentagram, Spasitel, Sněhulák, Levhart, Přízrak a Policie, krásně čtení a nebojte se, že to bude trvat dlouho, od začátku roku jsem od něj přečetla sedm knížek!

Celé ty vteřiny, kdy jsem stála naproti svému oblíbenci, jsem potřebovala vstřebat nad pořádným hrnkem kávy, ještě než jsme dorazily do Starbucks, prošly jsme asi tři obchody, do jednoho z nich jsme se vracely kvůli pěknému ponču pro Domču (to zní rýmovaně) a narazily tam na jednoho na jednoho malého, plešatého Francouze, který se s námi hned dal do řeči. Neustále nám říkal, jak jsme hezké a jak moc nás miluje, že jsme navždy v jeho srdci, a jak moc by nás chtěl navštívit v našem městě, ze kterého jsme přijely, když zjistil, že se učíme francouzsky, spustil na nás jednoduché fráze, které jsme dokázaly s námahou rozluštit, ale podařilo se to. Postupem času však jeho dotazy a narážky už moc usměvavé nebyly, dostala jsem dokonce několik objetí a jednu společnou fotku, po půl hodině jeho obdivování naší krásy, angličtiny a znalostí se nám podařilo se s ním rozloučit a zanechat mu místo čísla na telefon, který původně chtěl, jen mail. Jako učitel na francouzštinu by byl určitě dobrý, ale v některých chvílích to možná i přeháněl.

Po incidentu s naším francouzským kamarádem jsme to šly zajíst do Mark & Spencer, kde jsme si daly cookie s bílou čokoládou, kterou určitě doporučuji, jestli někdy zavítáte do M&S a k tomu si dejte jejich skvělý čerstvý džus. Jedna cookie však nedokázala smýt ten zvláštní pocit, který jsme s Francouze stále měly, a tak došlo na pořádné silné kafe. Cestou zpět na nádraží jsme přemýšlely nad tím, jak je možné, že starší tak snadno okouzlíte, ale ti, které bychom chtěly, si toho nevšímají, Domča má ale štěstí, protože už pár let s někým je a můžu tvrdit, že spolu ještě dlouho budou, pro mě však přijde zvláštní, že na některé se stačí usmát a oni roztají, jako sním v létě a jiné to spíš ještě víc zmrazí do podoby neprostupné ledové kry. Přemýšlely jsme nad tím, jak skvělé by bylo někoho potkat, někoho, kdo by si vážil nás a my jeho.

V přeplněném vlaku z Prahy jsme si jako první stihly zabrat v rychlíku místa, myslely jsme, že tu tři čtvrtě hodinovou cestu zpátky budeme sedět nad fyzikou a pokoušet se v tom nalézt něco, co by bylo zákeřné a objevilo se to v testu, někdo si však usmyslel, že těch překvapení v podobě až moc přívětivých Francouzů nebylo dost, a tak si na místo naproti nám přisedl vysloužilý voják s hůlkou ve věku asi pětasedmdesáti let, který se hned pustil do řeči, a tak jako náš Francouz, začal mluvit o tom, jak moc nám to sluší s té schody náhod a ze všech těch slov, jsem se celou cestu usmívala tak moc, že mě tváře bolí ještě teď. Stařík nám vyprávěl o své manželce, která byla podobná Domče, ale že kdyby si měl vybrat teď mezi námi dvěma, vybral by si mně, prý mi z očí vyzařovala láska a cudnost (ještě aby ne, když jsem se před několika týdny dozvěděla, že jsem zakřiknutá) za to Domča má prý v očích něco divočejšího, tento stařík nás stačil za těch čtyřicet minut, co s námi seděl ve vlaku, rozebrat na úplně kousíčky, dozvěděli jsme se, čemu se máme v budoucnosti vyvarovat a co nás asi tak čeká, to všechno nám vyčetl z tváře a pohledu. Zvláštní, že mě kromě cudné nazval ke konci cesty ještě provokativní, což mi přijde jako dokonalý protiklad. Nicméně jsem se o sobě dozvěděla tolik, co jsem o sobě snad ani nevěděla. Zvláštní na tom bylo to, že se oba sešli v jeden den a oba mluvili o lásce, kterou by lidé měli k sobě mít, že by měla být pravá a že nás občas může bolet, že bychom měli lidem, které milujeme, ta slova říkat, že někdy se lidé milují a ani o tom neví, že někdy láska bolí i hřeje. Možná to bylo to nezvláštnější, co se mi za poslední dobu stalo, avšak myslím, že z nějakého zvláštního důvodu to mělo, který opravdu nedokážu vysvětlit, to mělo u určitý smysl a význam. Tento den si určitě zapamatuju na dlouhou dobu, a pokud se to má stát ještě někdy příště, mohl by to být někdo možná trochu mladší a hezčí, ale vybírat si asi nemůžu.

Read More