Motýl

 Tady bych se chtěl s vámi podělit o jeden z mých posledních výtvorů. Je to už dlouho, hodně dlouho, co jsem něco přidával. Ale času je málo. Občas až žalostně málo. Ale o tom tu nechci psát. Motýla jsem nakreslil pro někoho kdo je má moc rád v rámci "mojí challenge". To jak se povedl posuďte sami..

V poslední době (a nejen v poslední době) jsem párkrát slyšel něco ve smyslu "máš talent, to bych nikdy nezvládl/a.." a podobně.

Read More

Jiná doba, jiný mrav

A žili spolu šťastně až do smrti.

Jak krásně tahle věta zní a přesto v naší době se její mínění sotva kdy stačí naplnit, protože si řekneme, že onen šťastný nedělal nás šťastné, a tak budeme hledat jinde. Nedovedu ani odhadnout kolik párů se dočká té skutečnosti, že spolu budou šťastní až do smrti, protože poslední dobou spolu skoro nikdo nedokáže vydržet ani jeden rok. Jakmile se v jejich vztahu objeví jeden problém, nesnaží se ho udržet, prostě to vzdají a jdou za něčím jiným. Nebo si jednoduše užívají život, možná, že zkouší s někým vážně chodit, ale stejně chodí za jinými. Tímhle tempem se budou chtít usadit až ve čtyřiceti, kdy si řeknou, že by přeci jenom bylo hezké mít nějakou tu rodinu, když se až do teď honili za skvělým bezstarostným životem, mají nějakou kariéru a peníze, jenže ono to najednou nejde, v tu chvíli si uvědomí, že svou šanci pro svého životního partnera promarnili už před několika lety, když se s ním rozešli jenom proto, že zapomněl dát v koupelně prkýnko dolů nebo, že se směje moc nahlas. Tak si najdou někoho, kdo je aspoň trochu přijatelný a dokáže s nimi žít do konce života, i když to nebude ono. Začnou se pokoušet o jejich společného potomka, ale ono to vlastně už tak jednoduché taky není, jakmile se jim to povede, je jim možná tak čtyřicet pět a jsou absolutně zdevastovaní, v noci by radši šli spát, než aby se starali o malého caparta, který se každou chvíli budí a brečí, protože má hlad. Dítě roste a leze unaveným rodičů ještě víc na nervy, naštěstí tu existuje skvělá moderní doba, kdy dáme dítěti do ruky tablet, mobil a ať si hraje. Pokud po nich něco bude chtít, všechno mu dají, protože jinak bude zase křičet a házet věcmi a to oni nechtějí, protože je nebaví jejich dítě vychovávat, navíc mezi sebou začnou šířit negativní vlny o tom, kdo vlastně za chování jejich dítěte může, začnou se hádat častěji, dítě více rozmazlovat a hledat si někde další náhradu, další náplast, která zalepí tu prázdnotu, kterou tu nechal ten, jehož milovali před dvaceti lety. Jejich manželství se rozpadne a jejich společné rozmazlené dítě, bude lítat mezi dvěma rodinami, bude se snažit schovat svoje zklamání za drsnou tvář, bude chodit na večírky a opíjet se do němoty, a přesně po vzoru svých rodičů začne hledat nějakou náplast na smutek, jenže protože jsou tak neskutečně rozmazlení nic pro ně není dostatečně dobré, a tak se celý koloběh událostí opakuje znova.

Ještě před několika lety fungovalo, že rodiny byly úplné, že spolu rodiče vycházeli, že se milovali a děti byly šťastné. Jenže přišla nová doba, kdy můžeme mít všechno a my to chceme. Potřebujeme vypadat bohatě a dopřávat si luxus svobody, kdy všechny naše tvrdě vydělané peníze jsou jenom naše. Proč ale lačnit po penězích, proč nelačnit po někom s kým chceme strávit zbytek života? Proč se rozhodovat o tom, že s ním nebudeme kvůli maličkostem? Proč nedokážeme přijmout ten fakt, že za skvělý vztah se bojuje a že nakonec to opravdu stojí za to? Věřím tomu, že někde existuje někdo, kdo je pro mě ten nejlepší, ale proto, abychom spolu mohli být, až do konce musíme oba vědět, co chceme a musíme oba bojovat pro toho druhého, jinak skončíme sami. Nikomu z nás se nelíbí, jak dnešní společnost vypadá, ale jsme tak unavení z toho vybočovat, že nakonec naskočíme do toho stejného vlaku a necháme se unášet směrem, kterému jsme se původně chtěli vyhnout. Nějak nejsme ochotní bojovat pro nic, nechceme mít jenom mír a klid, ale takhle náš život ztratí i ty dobré stránky. Musíme zažít ty špatní časy, abychom věděli jaké to je, když přijdou ty dobré, abychom si jich mohli vážit, abychom pochopili, kdy jsme našli toho pravého. Vždyť se nemusíme celý život jenom honit za někým a něco si dokazovat, když můžeme žít šťastně a vychovat děti, kterou budou vědět, jak se mají chovat. Dejte si šanci pro sebe být a ne vše vzdávat. A pokud nikoho nemáte, nebojte se, jednou přijde čas, kdy se s tím pravým protějškem setkáte.

Read More

"Tak třeba někdy příště..."

Je to zvláštní pocit, když víte, že vám zbývá jen pár dní. Pár dní života, naděje..všechno, o co jste se celou dobu snažili, je najednou závislé na pomyslných přesýpacích hodinách, které pracují neúměrně vůči vašemu štěstí.

Posledních pár let jsem stále čekala, odkládala podstatné věci na 'nekdy priste'. Teď tu sedím sama, raději ve tmě, a nechávám do sebe proudit ten studený vzduch z okna, který mě probírá a připomíná mi tak ustavičně celou skutečnost a já si pomalu ale jistě uvědomuju, o co přicházím nebo už jsem přišla?

Znáte to, jako když máte celý rok na seminární práci a vy si pořád říkate 'dloouhá doba', flirtujete s časem, aniž byste si uvědomovali jeho skutečně vzácnou hodnotu. Jenže jednou se všechen písek přesype a vám zbyde jen smutný pohled na prázdné dno. A jediného, koho z toho můžete vinit, jste vy sami. Život nám dává denně tolik příležitostí plnit si svoje sny a cíle, ale většina z nás jsou slepí nebo je vidí a neváží si jich, odkládají je na 'nekdy priste', ale víte, žádné příště už se nekoná. Čas ani život na vás nikdy nepočká. Snad ještě hůř pokud jste taky takový občasný zatrpklý egoista jako já, který má střídavé nálady a nevidí hodnotu svého štěstí, přestože dokáže být jen pár centimetrů vedle mě. 

Jednoho dne vám to všechno dojde. Pravděpodobně už bude pozdě nebo vám bude zbývat jen 7 ubohých dní, během kterých se budete snažit napravit všechno to, o co jste se nechali dobrovolně připravit.

Je mi sice jen (už bohužel) 18 a takřkajíc rada starších říká, že lidé v takovém věku přece ještě nemohou o životě znát tolik, ale já myslím, že toho vím dost na to, abych potlačila své druhé schizofrenní JÁ a přiznala si, že chyby prostě dělám a že potřebuju občas víc šancí než jen dvě. Protože znáte přeci tu mainstream frázi o chybování, ne? :)

A jestli jste celý článek moc nevnímali, tak teď prosím, vzájmu Vás všech, si pozorně přečťete alespoň těch pár posledních řádků.

Pokud stojíte před rozhodnutím a nevíte (bojíte se, resp. máte obavy), udělejte to. Skočte to salto, dejte si trávu, naučte se to, po čem v daný okamžik toužíte, řekněte někomu, co k němu cítíte, běžte se vykoupat do fontány...pokud to chcete udělat, udělejte to teď. Objevujte nové věci a nebojte se jich. Moc nepřemýšlejte a neporovnávejte pro a proti, protože stejně to vždycky dopadne tak, aby jste z toho vyšli co nejlépe. Nikdy nevíte, jestli je tohle vaše poslední příležitost změnit život sobě nebo někomu jinému. Jsme tu jen na omezený čas, tak ať to stojí za to.

                                                                                                                                                   Týna.

Read More

Prokrastinace nebo syndrom vyhoření? Díl 2.

Já vím, že jsem dlouho nepostla žádný osobnější článek ani kratší odstavec, kde bych si opět vylila srdíčko o tom, jak je svět hnusnej a jak mě určité věci/lidi iritují. Tak se Vám to dnešní článkem alespoň trochu pokusím vynahradit.

Je sobota dopoledne, já si tu ležím v posteli a prokrastinuji tentokrát s blogem. Ano, jsou prázdniny a všichni mě jistě odbydete jen maličkou myšlenkou na to, jak bych měla mít moře, co moře, oceán volného času, abych si uklidila, udělala věci do školy, přečetla knížky, šla si jít zaběhat, uvařit, navštívit příbuzné, pomoc s něčím doma a tak. Jenže já nemám. Poslední dva měsíce byly strašně hektické a  jejich následky se se mnou nesou stále. Když se tak zamyslím, ani nevím proč. Prostě to tak nějak přišlo. Že by syndrom středoškolského vyhoření?

Nedělám si srandu a myslím to smrtelně vážně. Každým dnem hledím do diáře a hledám každičký volný den, odpočítávám dny a hodiny do víkendu s úmyslem, jak si krásně odpočinu a kolik věci stihnu. Pokaždé to dopadne stejně. Místo 7-8 hodin spím najednou 11, zkouším si plánovat každou hodinu dne, ale nikdy to neklapne tak, jak by mělo. Víkendy většinou prospím nebo je trávím nějakou dost neproduktivní činností, jako třeba sledování seriálů. Tohle je takové to temné období, kdy byste nejradši zůstali celý den sami doma v posteli se zataženými roletami sledovali seriály, filmy s Audrey Hepburnovou nebo koukali na VHSky z '90, objednali si čínu a popíjeli víno. (Ne, nejsem žádný alkoholik natož notorik, ale ta představa, jen se zamyslete!) Největšim problémem asi je, že se straním jakékoliv společnosti v podobě kamarádů, tím myslím, že bych si i ráda s některými někam povyrazila, jen prostě oblíknout se, učesat se, všechno si zařídit..pustit si Audrey je snazší! 

A tohle vážně přerůstá. Radši budu sledovat vlogová videa do 2 do rána než abych se šla učit, radši si dám chleba se šunkou než abych si uvařila pořádnou večeři, radši si zalezu do postele a snažím si vytvořit iluzi hezčího dne než tu pokřivenou realitu, ve které trávím čas. 

Úplně nejvíc mě ale poslední dobou děsí představy na budoucnost. Já vím, že se má prožít každičky den tak nejlépe, jak umíme a že bychom měli vnímat realitu všemi smysly a bla bla bla, snad mi to  prominete, ale nejde o takových věcech nepřemýšlet.

Jednou z mála pozitivnívh věcí je, že je tu konečně jaro! A tím nemyslím těch posledních pár strastiplných dnů, kdy se nám stihly vystřídat čtyři roční období v jeden den. Je fajn, když se přes ty věčně zatažené žaluzie, kterými se snažm izolovat od světa, konečně prodere pár slunečních paprsků a já se tak cítím alespoň trochu pozitivně naladěná. Není nad to, když si po ránu otevřete okno a doslova vás pohltí ten krasně osvěžujíci vzduch a co teprve zpěv ptáků. Taková rána v jarním oparu bych zvěčnila, stejně jako západy slunce.

Tak doufám, že se vsechno pomalu zase zlepší, bude víc těch slunečných dnů a všichni se po zimě zase naladíme na tu správnou vlnu. Doufejme a nezoufejme!

Týna.

Read More

Snít můžeš, ale to je asi tak všechno

Londýn, Berlín, Paříž, New York, Oslo, Sydney, Rio de Janeiro, Moskva, Peking, Tokio a spousta a spousta další míst. To je to, co většina z nás chce vidět. Cizí lidi, nová kultura, nové poznatky, žádný luxus jenom spacát, karimatka, plynový vařáček, mapa s buzolou, starý foťák a pár lidí, které máte nejradši. Takhle by to bylo krásné, takhle by to bylo úžasné procestoval celý svět. Ale je na to čas?

Mým největším snem je vidět Norsko. Zbožňuju Norsko. Nevím čím to může být, možná jejich okouzlující přírodou, tichem nebo hlučným mořem bijícím do fjordů. Od té doby, co jsem začala číst Jo Nesbø, jsem se do Norska zamilovala ještě víc. Kdyby mi někdo teď řekl, ať si zbalím kurfy, že vyrážíme dobývat sever, sedla bych si na zem a na několik dlouhým minut bych prostě štěstím brečela. Pak bych samozřejmě bežela balit a rychle nakupovat z jediného důvodu a tím by bylo, že nemám nic na sebe a nechci dělat ostudu (kterou stejně způsobím, ale nikdo z ostatním domorodců si to nebude pamatovat déle než pár minut, maximálně hodin). Cestou bych byla neuvěřitelně netrpělivá, vůbec bych nespala a vyprávěla s připitomělým úsměvem, jak úžasné to je, že jedu konečně na místo, o kterém jsem tak dlouho snila. A až budeme na místě, na letišti Gardermoen v Oslu, rozbrečím se znova. Brečet budu i u návštěvy Sophiiny ulice, Holmennkolenu a dále v Dramennu, Bergenu, Stavangeru, Trondheimu, u všech fjordů (hlavně u Sognefjordu) a nakonec na samém severu Norska, kde konečně uvidím polární záři.

Často jsem přemýšlela nad tím, že bych se po maturitě sebrala a na rok odjela do světa. Kamkoliv, bylo by to možná i jedno, cestovala bych z místa na místo a dělala si malé puntíky do mapy, abych věděla, kde jsem byla. U sebe bych měla jenom pár peněz, starý foťák a deník. Kdyby mi něco scházelo, jídlo, pití nebo přespání, prostě bych si vydělala nějakou pomocí. Ani mobil bych s sebou nechtěla, jela bych na ty místa, abych je mohla vidět, cítit a slyšet, ne si je vyfotit a co nejrychleji je upravené ve filtru postnout na instagram. Ne to bych neudělala. Byl by to můj zážitek, moje chvíle, kdy můj sen stal skutečností a to nemusí vědět hned celý svět, stačí, že to vím já. Poznala bych, jaký život může být, jaké krutosti a nástrahy si pro každého z nás přichystal, ale jak sladké je, když je překonaté, jak neuvěřitelně jsou lidé šťastní, i když skoro nic nemají, protože o to, co mají míň věcí, mají víc sebe a své rodiny. Tyhle krásy světa spolu s uhrančivou přírodou a fascinujícími stavbami bych chtěla vidět. Jen já a pár mých přátel.

Ale byl by to celý rok a prázdninová pauze je málo, protože než to všechno stihnu, budu stará a budu si hledat práci, abych měla peníze na bydlení, abych měla svou kariétu a splnila další sen. Jenže vynechat rok svého života? Jak je možné prostě jen tak vystoupit z řady a pak se zase normálně vrátit zpátky? Jde to? Zvyknout si na volnost a nespoutanost časem, a pak se vrhnout do další školy. Nedokázala bych si zvyknout, a proto nevím jestli zůstat stále snít anebo nechat všechno plavat a sbalit si krosnu.

Vaše Renny

Read More