14. Očistec?

Chloé si stále ještě neuvědomovala co se stalo. Seděla na přídi staré dopravní lodi, opřená o klubko starých námořnických provazů, jež objímaly velkou kotvu převážně napadenou rozsáhlou korozí. Byla zabalená do silné šedé deky s kapitánovými monogramy G. J. B. Počasí bylo sychravé a od moře vál chladný silný vítr. Pomalu vycházejicí slunce dávalo Chloé naději a vracelo ji vzpomínky na staré časy, na svůj domov a rodinu. Dříve než stihla propadnout nostalgickému záchvatu, přišel kapitán a přinesl ji horké kakao.
George Jeremy Black, odhadem šedesátník, bělovlasý vousatý stařík oděn do smaragdově zelené košile, černých kalhot, dlouhého safírově modrého kabátu, po obou stránach lemovaneho zlatou stužkou, jemuž nechyběly ani dvě navzájem rovnoběžné řady po 6 knoflikách ve stejném odlesku zlatavé barvy, si sedl na bílou rybářskou stoličku přesně naproti Chloé. Vysoké galošové boty a kapitánská čepice splňvovaly přesně všechny představy, jaké kdy Chloé o námořníkách měla.
Vyndal si z pusy dýmku, z plných plic si odkašlal a podal jí teplý nápoj. Ta se hltavě napila, utřela si ústa a poděkovala. "Tak, pane Blacku,.." "Ale notak, říkej mi George!" "Tak tedy, Georgi..proč jsem se tu ocitla a co je tohle místo vlastně zač?" Kapitán se zhlubok nadechla a starostlivě vydechl: " Víš, děvče, na tuhle otázku ti já odpovědět nemohu, neboť sám to nevím, pravděpodovně to byl tvůj osud, tak jako těch všech ostatních. "Ostatních..? " dodala překvapivě Chloé. "Vlastně ti ani nic moc povědět nesmím. Jsem převozník, převážím lidi, kteři podlehnou svému osudu, však víš, na druhý břeh, mým posláním je tě bezpečně dopravit na místo určení, kde se vše potřebné dozvíš."  "Chcete snad..tím myslíte..já jsem mrtvá..?!"  "Nelehko se mi to říká dívenko, ale ano. Tam, ve vašem lidském světě, jsi prakticky mrtvá, ale tady, na místě posledního odpočinku, dostane každý druhou šanci,  pokud si ji ovšem zaslouží. Tvým úkolem teď bude zůstat silná. "Ale já tomu nerozumím to přece není možné..!" vyhrkla Chloé. V pomalu tišeném vzteku a hysterii upadala Chloé omámeně ke tvrdému a dlouhému spánku, zjevně díky opiátům v kakau. Kapitán se nad ni nahnul, přikryl ji přikrývkou a pohladil ji po tmavých kudrlinkách. "Notak, nic není tak, jak se zdá, ráno je moudřejši večera, jen uvidiš sama!"
Ve svitu zapadajícího slunce za několik málo hodin dopluli do cíle.

Read More

Lars Kepler - Hypnotizér

Jak oslavit měsíc knihy? Snad a jedině s dobrými knihami. Jednou z takových knih je právě Hypnotizér od Švédského spisovatele Larse Keplera. Za tímto jménem však nestojí muž. Je to pseudonym manželské dvojce Anlexandra Ahndorila a Alexandry Coelo Ahndorilové. Pro vytvoření falešného jména se rozhodli z jediného důvodu, aby si s jejich společným dílem čtenáři nespojovali knihy, které napsali samostatně. A proč zrovna Lars Kepler?  Křestní jméno Lars odkazuje na velice známého švédského spisovatele Stiega Larssona - autora Milenia - ke kterému se chtěli se své tvorbě manželé přiblížit. Příjmení se váže na astronoma Jana Keplera. Společně se rozhodli, že dopřejí čtenářům novou formu napětí ve svých detektivních románech, které ve velice krátké době začaly dobývat svět.

Hned jejich první vývtvor, kniha, o které vám dnes chci říci víc, spatřila světlo světa v roce 2009, byla prodána do více než třiceti zemí a stala se úspěšným bestsellerem. V této knize se také poprvné objevuje hlavní vyšetřovatel Joona Linna, který je více než jedna záhada a tajemství. Postupem času a pár knih dopředu se jeho minulý život začíná čtenáři více otevírat, ale stále ještě netušíte, čím v vším si musel tento tvrdý chlap s finskými předky projít.

Příběh začíná tím, že je Joona povolán na místo činu ve sprchách tělocvičny, kde je nalezen mrtvý muž a u něj doma zavražděn zbytek jeho rodiny, kromě syna, jenž se podařilo zachránit v příšerném stavu a převést do nemocnice. Všichni kriminalisté si myslí, jak jednoduché na vysvětlení to je. Muž pobodal svou rodinu, potom odjel do tělocvičny a tam zabil sám sebe. Joona si tak jistý není, podle něj na místech činu něco nesedí. Při pořádném ohledání činu se zjistí, že první byl zabit muž a teprve potom jeho rodina. Joona si myslí, že vrah měl v úmyslu zabít celou jeho rodinu a proto je potřeba chlapce ochránit a najít jeho starší sestru, která s rodinou již dlouhou dobu nebydlela. Chlapec je ale ve velice kritickém stavu a výslech nepřichází v úvahu, proto si Joona vyhledá uznávaného hypnotizéra Erika Maria Barku, který se ovšem již před deseti lety rozhodl, že s hypnotizováním končí a už nikdy to dělat nebude. Pro záchranu mladé dívky však po dlouhém nátlaku svolí. Nikdo však netuší, co se po tomto činu odehraje a jak veliké to bude mít následky. 

V následujících stranách se setkáváme s minulostí Eria Maria Barky, které by měla objasnit hrůzy, jež se mu právě přihodily, potom co porušil svůj slib. Joona se snaží uchránit starší dceru v bezpečí před vrahem a zároveň zachránit jedinou věc, na které Erikovi záleží. Jeho syna.

Tuto knihu jsem bohužel četla až po Písečném muži, což je zatím poslední kniha od Larse Keplera, která v Čechách vyšla. Obě knihy jsou napsané jinačím pojetím. V této první knize se o Joonovi moc nedovídáme, spíše se díváme na život Erika a neřešíme pouze jeden případ, jak si nejprve myslíme, ale dva. Kniha je samozřejmě skvělá, jen doporučiji přečíst si ji ze série jako první.

Do budoucna nás od Larse Keplera čeká již páté pokračování detektivních románů ze série Joona Linny Stalker. Nemusím říkat, jak se na nejich dílo teším a doufám, že bude stát za to. Opravdu musím uznat, že ze Skandinávie pochází spousta skvělých spisovatelů a jejich detektivní romány jsou jedinečná záležitost, která by neměla chybět ve vašich knihovnách.

Read More

Jak mě nazvali zakřiknutou aneb já u kosmetičky

Před několika měsíci jsme se rozhodla, že vypadám příšerně a nutně potřebuju zajít ke kosmetičce. Náhoda tomu chtěla, že moje máma u jedné v našem super mini městě byla před pár lety s mým bráchou, a tak jsem se nechala objednat. 

Moje prvná návštěva dopadla dobře. Proležela jsem si tam více než dvě hodiny a odcházela s obličejem rudým skoro jako rajče, ale zato jsem měla pleť vyčištěnou, zhydratovanou a obočí perfektně vytvarované. Na radu jsem se měla dostavit asi tak po třech měsících, také jsem si na radu měla čištit obličej dvakrát denně, což díky mému rozvrhu stíhám sotva jednou večer před spaním. Uplynuly tři měsíce a můj obličej byl znovu posetý pupínky a vypadal opravdu zdrceně. Potřebovala jsem prostě chvilku pro svůj ksicht. Tak jsem se objednala a pár minut před vyjítím z domu pořádně oblíčila všechny známky řasenky, make-upu a očních linek, se svou "nature beauty" jsem se sluchátky v uších procházela celým městěm, a protože to jinak nejde musela jsem potkat spoustu úžasných lidí. Přesně na šestou jsem se dostavila ke kosmetičce a začal můj obvyklý zádrhel. 

Neumím mluvit s cizími lidmi. 

Možná vám přijde divné, že to jako problém beru až u druhé návštěvy, ale tak tomu prostě bylo. U té první, nechala kosmetička puštěnou Amy Winehouse a občas jsme něco prohodily, většinu času stejně mluvila ona a já jenom přikyvovala, ale i tak tu byla jistá konverzace, přeci jenom to byla moje první návštěva a nikdo nečeká, že budeme vést sáhodlouhé konverzace. Jenže protože tohle je malé město a každý zná každého a moje máma se rozhodla začít chodit ke kosmetičce taky, dostala jsem se do problému, kdy vůbec netuším, co říkat. Moje máma je totiž velice společenský typ, stejně jako táta, nevadí ji mluvit s jakýmikoliv lidmi a za pár minut z nich dokáže vytáhnout úplně cokoliv, a tak se ode mě očekává to samé. Se mnou to takové ale není, většinou jenom sedím, usmívám se a přikyvuju tomu, co ten daný člověk říká a jakmile přestane mluvit, končí i naše veškerá komunikace. 

Hned na začátek se mě moje kosmetička zeptala, co je nového a jak se změnily určité věci od posledně. Vše jsem dokázala shrnout do jedné věty a to byl konec. Lehla jsem si na lehátko a čekala na procedru, jenže kosmetička je velice povýdavý, milý člověk, který má rád společnost druhých a já nejsem zrovna ideální typ člověka, se kterým byste chtěli zůstat sami po dvě hodiny, protože celé ty dvě hodiny by probíhaly v tichu. A tak mi začala vyprávět, jak jí moje máma vyprávěla a nakonec mi řekla, že jsem zřejmě zakřiknutá. 

Jistým spůsobem je to pravda, jen si vezměte, když máte dva rodiče, kteří neustále dokáží mluvit o svých i cizích problémech a můžou mluvit i třeba několik hodin v kuse a mají stále o čem, vy vůbec nemáte prostor se nějak prosadit. Když jsem někde se svými rodiči vetšinou se vůbec nedostanu ke slovu, a tak jsem se prostě nenaučila mluvit s lidmi, které neznám, u kterých nevím, co mají rádi a jací pořádně jsou. Tak jsem se stala asi zakřiknutou. 

Chvíli mi to trvalo než jsem si to na tom lehátku uvědomilo, zatímco mi kosmetička dokončovala úprvau obličeje. Ten fakt se mi nelíbil a nevěděla jsem, jak jí dokázat, že umím mluvit. Jenže pak následovalo několik minut strašlivého ticha, když jsem měla na tvářích zelenou a pálivou masku na sklidnění. Myslela jsem si, že tam opravdu usnu. Jenže mi můj mozek prostě nedovolí pronést jediné slovo, co kdyby to nebylo vhodné? Co kdyby to bylo trapné? Co kdyby...? Je tu spousta věcí, co mi v tom brání, prostě se nedokážu přimět promluvit, i kdybyste mi vyhrožovali. 

Jediné, co doopravdy pomáhá k tomu, abyste mě rozmluvili je, že začnete mluvit první a nakonec se na něco zeptáte tak, abych musela mluvit dlouho. To se mojí kosmetičce povedlo, zeptala se mě na knížky a já dokázala mluvit dokonce i snad pět minut v kuse. Od tohoto tématu jsme se dostaly až k dobám socialismu, což není zrovna super téma, ale byla jsem ráda, že jsem snad zlomila tu myšlenku toho, že jsem opravdu a totálně zakřiknutá a schoulená do kouta, protože stačí jenom, když začnete mluvit první a najdeme něco o čem se můžeme bavit oba dva. Jinak? Jinak bude ticho jako v hrobě.

Vaše Renny

Read More

J. R. R. Tolkien - Pán prstenů

Jako další knihou do našeho projektu Heart for Book jsem vybral třísvazkový román Pán prstenů, který je dnes mnohdy mylně považován za trilogii. Toto dílo všichni určitě znáte minimálně z televizních obrazovek. Doufám, že vás tímto článkem alespoň trochu obohatím. :)
Autorem je celým jménem John Ronald Reuel Tolkien.

Read More

13. Svět

Ne nebude, pomyslela si Chloé, ale na toho postaršího pána v čepici se jen lehce usmála, aby si nemyslel, že je nezdvořilá, vždyť si přeci myslel, že jí zachránil život, a přitom neudělal nic jiného, než že jí jenom pomohl dostat se daleko od tětina domova.

Jako dítě skákala do moře často a nikdo o tom nevěděl. Naučila ji to Lucy. Zavřít oči, vnímat jenom vítr ve vlasech, rozeběhnout se, přiložil ruce křížem na hruď, aby se nárazem nezlomila klíční kost a padat nohama napřed. Takhle je to nejlepší. Když si Chloé proplavala několik míst a zjistila, kde je místo nehlubší, začala skákat i hlavou dolů. Mohla tak zapomenout aspoň na chvíli na svoje problémy a nechat to daleko za sebou spolu se strachem z toho, že si rozbije ze skoku hlavu. Pomyšlení na to, že se utopí jí nevadilo, schválně zůstávávala se vodě dlouho, aby se pak na poslední chvíli vynořila nad vodu a nasála slaný vzduch pořádně do plic, kde se pak rozšířil do krve, která ho rozvedla do srdce, mozku a zbytku celého těla, a pak se zase zpátky přes srdce neokysličená vracela do plic, kde žádala zase další příděl. Tentokrát to ale s tou dobou pod hladinou přehnala, když se probudila až na lodi.

Jakmile se pořádně rozkoukala a zhodnotila svůj stav natolik dobrý, aby se vydala nahoru. Nejprve si ale prohledala všechny kapsy, aby našla kus pomačkaného a promočeného papíru složeného na třikrát. Obsah papíru byl nepoškozený, a tak Chloé spadl velký kámen ze srdce. Pak si vzpomněla na otce a náhlá radost byla ta tam. Proč nemůže aspoň na chvíli na všechno zapomenout, bylo by to pro ni o tolik jednodušší?

Zahnala rychle pocit breku a vyběhla schody na palubu

"Co to...?" zašeptala si pro sebe užasle.

Zmateně a rychle se rohlížela kolem sebe a nemohla uvěřit vlastním očím. 

"To není... co to má... jak?" 

Připadalo jí to, jako kdyby snila a nedokázala se probudit. Kolem sebe viděla nádherné místo. Proplouvali pomalu klidným mořem, které rozdělovalo barevné město vedví. Skoro si myslela, že se ocitla v Říši divů, v Zeminezemi, v Narii nebo Středozemi a vlastně nebyla daleko od pravdy.

"Kde to doopravdy jsem?" zeptala se šeptem kapitána, který stál za dřevěným kormidlem, který se v době, ve které Chloe žila, již nepoužíval stejně jako celá tahle dřevěná dopravní loď.

"Ty nevíš?" podivil se užasle kapitán a možná teprve teď si povšiml toho, co má Chloé na sobě. 

Když Chloé zavrtěla hlavou, pokračoval s pohledem upřeným na město osvícené sluncem. "Vítej v Impériu."

Read More

John Green-Paper Towns

Naším již v pořadí druhým příspěvkem spadajícím do nového projektu "Heart for book" je knížka Paper Towns neboli Papírová města. Autorem tohoto světového bestselleru všední doby je mladý talentovaný spisovatel John Green. So let me introduce J. G.!
John Michael Green je americký spisovatel. Proslavil se románem "The Fault In Our Stars"-"Hvězdy nám nepřály", který byl v roce 2014 zfilmován. Avšak jeho úplně prvním, a mým nejoblíbenějším dílem zároveň, je knížka "Hledání Aljašky", za kterou obdržel v roce 2005 Printzovu cenu. Mezi jeho další díla spadá i mimo jiné "Let it snow" nebo "An Anbundance of Katherines" a další.
Vlogová vlna zahltila i Greena a společně se svým bratrem Hankem Greenem vedou již několikátým rokem úspěšný Youtube kanál Vlogbrothers.

Ale teď už k samotnému dílu. Hlavním hrdinou je Quentin Jacobsen přezdívaný "Q", osmnáctiletý chlapec z předměstí floridského Orlanda a Margo. Krásná, nespoutaná, složitá a nikým nepochopená Margo Rothová-Spiegelmanová. Quentin a Margo bývali v dětství velcí přátelé, ale od té doby se hodně změnilo.

Celý děj se odehrává na Floridě a je velmi poutavý, plný groteskních adolescentních scének z typického amerického středoškolského života, které perfektně podtrhují námět celé knihy.V díle jde především o pointu, která je v příběhu skryta a která úzce souvisí s názvem knížky a kterou budete muset pochopit, aby se vám na konci dostalo tak skvělého pocitu naplnění a uvědomění, jako se dostalo i mě. A abych pravdu řekla, tak trochu jsem v tomto díle našla samu sebe, konkrétně v komplikované Margo. Protože když pochopíte pointu a vžijete se do ní, uvědomíte si hodně věcí a kdo ví, třeba se také ztotožníte jako já.

Samozřejmě, je to věc názoru, ale já sama za sebe můžu s klidným pocitem v srdci říci, že tohle je jedna z mála knížek, u kterých budu neskutečně ráda, když se mi znovu dostane do rukou.

A vím, že to možná trochu nedává smysl, ale dál vám příběh vyprávět nemohu, protože bych vám už snáze leccos prozradila. A pokud vás moje dojmy a pojmy zaujaly a chcete vědět víc, nezbývá než se přesvědčit na vlastní kůži, těch 300 stránek vážně stojí za to!

Read More

12. Probuzení

"Voda, všude voda..."
Se škubnutím Chloé otevřela oči. V hlavě jí ještě dozníval děsivý sen a nahrazovalo ho s uklidňující vrzání dřeva a něžné pohupování. Chvíli tam jen bezmyšlenkovitě ležela a zírala na dřevěný strop. Minuty nezastavitelně plynuly a Chloé se začala pomalu rozhlížet okolo sebe. Ležela v měkké posteli, která stála bokem k dřevěné stěně. Vlastně celá komůrka byla ze dřeva. Dřevěné stěny, dřevěná skříňka, malý dřevěný stolek u protější stěny a dvě kruhová okénka, která osvětlovala pokojík.

Read More