Cestou nepotkal ani zatoulaného psa, občas jen zahlédl racka vznášejícího se nad vodou, jak hledá svoji kořist, aby se mohl konečně najíst. Od moře to silně foukalo a cuchalo mu to tak jeho dlouhé blond vlasy. Měl si je uvázat do culíku, jenže když si prohledal kapsy zjistil, že si gumičku zapomněl doma.
Ne! Žádné doma už není. Nemá domov, ani kam by měl jít. Proto se teď toulal s batohem na zádech, kde měl všechny věci, které potřeboval na to, aby pár dní dokázal přežít bez střechy, než se dostane k bratrovi do New Orleans. Tam na něj čeká postel, dobré jídlo, rodina, která se o něj bude zajímat, práce, která ho bude bavit, a život, který bude mít smysl. Trvalo mu dlouhou chvíli, že se odhodlal z takovému kroku, ale poslední kapka padla s takovou prudkostí, že se všechna voda z poháru vylila ven.
Dlouho přemýšlel o tom, co se stalo, dlouho mu to nešlo do hlavy, proč se to vlastně stalo. Vždyť měl skoro všechno, měl svůj hudební pokoj, měl své rodiče, měl své přátele, měl svou přítelkyni, svou vysněnou školu, teď neměl nic. Vůbec nic, kromě svého batohu.
Posadil se na kraj útesu a díval se na svůj výhled před sebou. Slunce žářilo vysoko na nebi a odráželo se v průzračné hladině. Naslouchal tichu, které ho obklopovalo, miloval takové ticho. Ticho od hlučných měst a zvuku horlivých lidí, kteří chrlí slova, jako vydechují vzduch, nevnímají nic kolem sebe a jen slepě jedou dál, a když konečně dorazí do cíle, zjistí, že vlastně neslyšeli a neviděli z celého svého života vůbec nic, že se ani na moment nedokázali zastavit a jen vnímat své okolí, jeho krásny a úžasnosti, promarnili všechno, co měli, pro něco, co stejně teď nechtějí, protože to není tak dobré, jako měl být ten život, který je teď za nimi. Příroda byla všude kolem něj, nebylo to sice tak úžasné, jako příroda v Jižní Americe a v severní Evropě, kam se vydal se svými kamarády potom, co dokončili dva ročníky univerzity.
Na tváři se mu po dlouhé době objevil úsměv, možná si to uvědomil až teď, ale jeho život byl vlastně konečně volný. Konečně udělal svoje velké rozhodnutí, sám od sebe. Do této doby se ohlížel nad tím, co si ostatní myslí, teď je to ale všechno na něm.
Jeho rozímání vyrušil křik a následně hlučný pád do vody.
Naklonil se přes útes a uviděl, jak se moře dole zvlnilo a zpěnilo. Nečekal na nic. Přiběhl k místu, kde se útes snižoval a skočil dolů. Rychle se musel vzpamatovat, zachytil bezvládné tělo ve vodě a vyplaval s ním na břeh. Položil ho na kameny a snažil se popadnout dech, oklepal ze sebe vodu a pokoušel se probrat duši ve schránce, co ležela pod ním.
Uslyšel tiché zakuckání. Tělo pod ním se obrátilo na bok a vykašlalo ze sebe vodu. Opatrně jí prohlédl hlavu, aby se ujistil, že se jí nic nestalo. Nikde ani škrábnutí. Odebral jí hnědé kudrnaté vlasy z obličeje a až teď si všiml, jaký poklad právě zachránil. Čokoládové oči na něj zíraly jako na zjevení.
"Jsem Max," zašeptal tiše.
"Lucy," zašeptala a dál vykašlávala vodu.
