sobota 31. ledna 2015

9. Tak kam?

"Tak kam?" Zeptal se Kasper Belli, když stáli na ulici před brankou.
Venku byla svěží zimní noc a pořád sněžilo.
"No přece na nádraží." Prohodila Bell jako by to byla samozřejmost.
"Na nádraží? Proč?" Jakmile dořekl otázku, uvědomil si, že tuhle akci vlastně už dávno nemá pod kontrolou. A to bylo pro něj děsivé. 
"Uvidíš." Zavolala na něj Bell, která už měla pár metrů v nohách.
Kasper se vzpamatoval a rychle ji dohnal a beze slova pokračovali. Koutkem oka ji mlčky pozoroval a přemýšlel, jestli se vůbec změnila. Moc toho nedokázal najít, spíš nic. Až když foukl trochu vítr a odkryl jí vlasy z krku...
"Ty máš tetování?" Vyhrkl ze sebe překvapeně Kasper a přitom zůstal stát.
"Už to tak bude." Potvrdila Bell a odhrnula si zbytek vlasů na stranu, aby se mohl podívat z blízka.
Za uchem měla vytetovaných pár lístků a mezi nimi nějaký nápis, kterému nerozuměl. Zajímalo ho, co ten nápis znamená, ale nakonec si řekl, že je to jedno. 
"Vždyť si vždycky byla proti tetování a tak, co že tak najednou?"
"Já vím. Ale lidi se mění, ne?" Odpověděla Bell.
"Asi máš pravdu, je pěkné." Prohlásil Kasper a dali se znovu do chůze.
Vážně se změnil? Uvažoval. Hlavou mu běhala spoustu takových myšlenek a mezitím došli k nádraží. Velká, stará budova hodna obdivu. Zamířili do čekárny. Kasper otevřel dveře a vyšel do krásně vyhřáté čekárny následován Bell. Dveře zacvakly a bylo ticho. Kasper si hned všiml postavy opřené o protější stěnu. Stačil jen letmý pohled a věděl, že to je Chris.
"Co ten tu dělá?" Zeptal se ne moc přejemným tonem Bell a kývnul směrem k Chrisovi.
"Řekla jsem mu, ať přijde. Kdo jiný by mohl vědět, kde je Chloe?" Odpověděla nevinným tónem Bell.

sobota 24. ledna 2015

8. Florida

Nikdy ji nikdo tak neponížil jako ona. Stála naproti ní, byla jen o pár centimetrů vyšší než ona sama, stejné vlasy, stejné oči, dokonce i ta zášť v nich samotných byla stejná. Držela jeho ruku, on její, oba se usmívali a hleděli na ni. Všichni okolo se smáli. Nevěděla, co říct, stála proti ní sama. Ačkoliv tady zdaleka nešlo o hru, kde se na konci pyšní vítěz a krčí poražený, s každým  pohledem na jejich popletené prsty věděla, že prohrála. Prohrála nad osudem. 

středa 21. ledna 2015

Lily Collins

Někteří vůbec neví, někteří třeba jen tuší a moudří už vědí, že mým velkým koníčkem je kreslení. Je to asi (určitě) jedna z mých největších zálib. A protože moje produktivita článků s deep myšlenkami  není zrovna největší, rozhodl jsem se sem přidávat některé ze svých výtvorů. Takže tak nějak doufám, že se vám jich aspoň pár bude líbit. Někteří říkají, že umím kreslit a jiní zase, že moc ne ( těch je samozřejmě drtivá menšina...), ale čemu dneska člověk může věřit? Nepochybuji o tom, že kdybych některým ukázal prázdnou čtvrtku, že se jim taky bude líbit.

Lily Collins

pondělí 19. ledna 2015

A co bylo dál?

Už je to pár let (vlastně jenom tři), co jsem dokončila základní školu. Přijde mi to jako před sto lety, kdy se to stalo. Tehdy jsem si naivně myslela, že se budeme všichni scházet, pořádat srazy a stále budeme v kontaktu, i přesto jsem věděla, že už to nebude nikdy ono, protože už nebudeme jedna třída a všichni budeme pryč. Jasně!
Za ty tři roky jsme neměli ani jeden sraz a většinu ze svých bývalých spolužáků jsem viděla naposledy posledního června, když jsme se rozloučili. Čekala bych, že mi to bude vadit, že se mi bude stýskat, ale opak je spíš pravdou, vždyť já si s nimi nemám skoro vůbec co říct. Občas, když někoho z nich náhodou potkám, se nadšeně tvářím, že jsme se potkali, ale pozdravem, otázkami: "Jak se máš? Co škola?" a odpovědmi "Mám se dobře, škola je celkem v pohodě," celý rozhovor končí. Už teď mi přijdou jako pouhé postavy, které jsem kdysi opravdu dobře znala, ale teď si sotva vzpomenu, jaká byla barva jejich očí, vlasů, jak zněl jejich hlas, kde bydleli a kdy měli narozeniny. Byli tu a už tu nejsou, najednou tu pro ně není místo. 

čtvrtek 15. ledna 2015

Z prokrastinace inspirací aneb krátký článek pro dlouhé odpoledne

Je čtvrtek odpoledne, sedím na gauči zabalená v dece, čekám až se mi stáhne nový díl Pretty Little Liars, přes vlákna žakarové záclony sleduju západ slunce a hlavou mi běhá tisíce myšlenek. Ano, tak přesně tomuhle se říká prokrastinace.

sobota 10. ledna 2015

7. Příprava na cestu

Rychle vešel dovnitř a zavřel za sebou bílé vchodové dveře s vánočním věncem vyrobeným z větví stříbrného smrku a dekorací v červené a zlaté barvě. Uvnitř byl dům zařízen moderně, stěny nabarvené většinou jen na bílo a na nějakou okrasnou dekoraci se narazilo jen vzácně. Opatrně si prohlížel jeden velký obraz na zdi na chodbě, zatímco vyběhla Bell nahoru do svého pokoje. Na jeho vkus byl až moc abstraktní, ale nebylo pochyb, že ten obraz stál opravdu hodně peněz, i když pro Bellina otce to nic neznamenalo.

sobota 3. ledna 2015

6. Bell

Kasper vyběhl ze dveří přímo na ulici. Stál tam a rozhlížel se a přemýšlel, kam se vydat. Lampy už byly rozsvícené a v jejich světlech viděl, jak se na poklidnou ulici pomalu snášejí chuchvalce sněhu. Nakonec se vydal rázným krokem směrem do středu vesnice. Naposledy se podíval přes rameno, aby zahlédl tatínka stojícího za oknem, jak se na něj dívá.
"Neboj tati, já to zvládnu," řekl si Kasper spíš pro sebe.

pátek 2. ledna 2015

Článek o článku

Dlouho jsem přemýšlela nad svým dalším článkem. Často mám chuť si jít někam o samotě sednout a psát jen na kusy papíru či ubrousek z kavárny Café Oliver. Nejvíc nápadů na články či příběhy mám pokaždé v tu nejvíc nevhodnou chvíli, kdy u sebe nemám nic, kam bych si to mohla zapsat a s mojí dokonalou pamětí si do hodiny nepamatuju, že jsem o něčem takovém vůbec přemýšlela. Když pak přijde na chvíli, že si sednu ke svému notebooku a chtěla bych něco napsat, koukám jen na prázdné bílé pole, kde bliká černý kurzor, jako kdyby se mi vysmíval, že nedokážu přijít na nic s čím bych se dokázala s ostatními podělit.