pondělí 17. července 2017

Spaste svoje duše

Ideální dovolená pro každého představuje něco jiného, někdo rád moře někdo hory, někdo rád cestuje po domácí trase, někdo rád vyjede do zahraničí, někdo chce poznávat památky, někdo přírodu a někdo vinný sklep. Profil naší dovolené, která zatím trvá třetí den, ale rozhodně nepatří mezi ty ideální. Nepatří ani mezi ty katastrofální a hororové. Nepohybuje se ani mezi těma dvěma, tahle dovolená cestuje z jednoho koutu do druhého v rapidní rychlosti. Momentální stav, kdy sedím na jednom z mála suchých kousků naší terásky a popíjím mexické pivo z lahve, o kterém jsem si myslela, že je typický řecký cider, se nachází tak nějak na pokraji vyčerpání a těší se sobotě, kdy nasednu do letadla a poletím domů, kde mi podobné katastrofy přijdou normální a nijak se jim nedivím.

Začínat tím, že jsem na tuhle dovolenou původně ani letět nechtěla a místo toho bych radši jela na skautský tábor, spala pod stanem a jedla z ešusu (bez jakékoliv ironie), nemá ani cenu. S tím, že letím do teplých krajin, kterým se nejraději vyhýbám jsem se smířila v momentě, kdy mi moje matka oznámila, že úspěšně dokončila školu. Viděla jsem, jak se těší, že spolu někam poletíme a užijeme si chvilku volna u moře a pod sluníčkem (vysvětlovat jí, že na sluníčku se spálím a válení u moře není nic pro mě v tu chvíli bylo k ničemu). Řekla jsem si, že jí udělám tu radost a na týden spolu s ní a její vzdálenou švagrovou poletím na Krétu.

Zabaleno jsem měla za patnáct minut a v klidu a bez stresu jsem byla připravená odletět v pět ráno z Prahy. Můj první let v přeplněném letadle spočíval pouze v tom zírat z okénka a doufat, že se mi při vzletu a přistání neudělá špatně. Od té chvíle mám neuvěřitelnou chuť na cigaretu, i když jsem si slíbila, že si na Krétě nekoupím ani krabičku. Poklidná, a přesto bláznivá, jízda všech Řeků a nesnesitelné vedro a dusno bylo jenom první kapkou celého výletu. Hotel vcelku pěkný, pláž pár minut cesty od něj a bazén hned u východu z apartmánu, nečekala jsem ani chvíli, převlékla se do plavek a vyzkoušela teplotu vody. Na lehátku jsem vyndala z tašky Jméno růže (kterou mám rozečtenou už půl roku a nikdy jsem nedoufala, že by se kdy naskytla chvíle, abych to vůbec dočetla) a přichystala se na to, že zkusím doopálit zbytek kůže, která vypadala z jedné části jako kus sýra a z druhé se už loupala po spálení. Mezitím jsem se rozhodla, že sama podniknu nebezpečnou cestu, která zněla, odblokuj si zahraniční data. Nic se nepodařilo i po ručním manipulování s operátorem, a když mě po celkovém vyčerpání a únavě začala bolet hlava, nechala jsem toho být a šla si radši lehnout.

Po probuzení nastal problém číslo jedna, který vylepšil jenom fakt, že jsem se probrala akorát na to, abych si dala pár bazénu a vyrazila na večeři. Mobil u operátora neukazoval nic víc než jenom možnost tísňového volání, což je šok, který se jen tak ničemu nepodobá, vzhledem k tomu, že moje matka si s sebou nevzala mobil, takže já byla naše jediné spojení se zbytkem světa (zas tak horké to nebylo, ještě pořád jsem mohla na wifi, ale trocha dramatu přeci jenom neuškodí). Otcův výsměch a k tomu ještě dalších pár lidí, že jsem debil a nemám si hrát s mobilem, mě utvrdil v to, že takhle nepřežiju celý zbytek dovolené, a tak seberu všechny svoje znalosti a neznalosti a nějak to zapnu. Zkusila jsem všechno: nainstalovat operátora ručně, restartovat telefon, vypnout ho na hodinu, vyndat sim kartu, nic nefungovalo. Dokonce ani volání o pomoc mému technicky velice zdatnému strýci, nic nepřineslo. Rozhodla jsem se, že si prostě a jednoduše asi sednu na bar a půjdu to zapít.

Problém číslo dva. Sedla jsem si na barovou židličku a poprosila o Aperol. „Nemáme. Nevíme.“ V klidu a s úsměvem jsem tedy odkývala, že to nevadí a že si dám jednou vodku s juicem. Barman asi viděl moje rozhořčení a totální zdrcení, že nejsem schopná opravit tak banální věc a že jsem zřejmě rozbila dva měsíce starý telefon, že místo jedné vodky mi nalil dvě. S vděkem jsem sahala po skleničkách, že si je odnesu k bazénu u pláži, když se mě zeptal, kde mám svoji pásku. Nechápavě jsem se podívala na ruce, že žádnou pásku nemám a že jsem žádnou nedostala, a tak barman jenom pokrčil rameny a poznamenal, že v tom případě to bude třeba za 5 euro. Zmateně jsem mu podala peníze a vrátila se za matkou s otázkou, co to sakra bylo? Ta (momentální abstinent) si ode mě vzala jednu skleničku, že jsem hodná dcera a že jednou by si dát drink mohla, a řekla, že nepočítali s tím, že by se nám hodil bar, a tak nemáme chlast v ceně zájezdu. Tehdy mi došly slova. Nalila jsem do sebe skleničku vodky s juicem, sebrala svůj celkem nefunkční telefon a odebrala se ke spánku, že snad ráno bude líp.

Rána by bylo líp, kdybych nespoléhala na to, že se moje matka vzbudí jako vždy v sedm ráno a bude otravovat se sprchou, kávou a kulmou tak dlouho, dokud se v půl deváté možná v devět nevyhrabu z postele a nepřichystám se tak akorát, abych stihla snídani. Za patnáct minut deset mě vzbudilo cloumání s vyděšeným hlasem, že jsme zaspaly, že za 15 minut končí snídaně a že pokud to nestihneme, máme až pak večeři a že když už jsme si to zaplatily, přece to nenecháme být (#Češinadovolené). Za pět minut jsem byla umytá, učesaná, oblečená a připravená k odchodu. Došly jsme za minutu deset a byly jsme poslední, co odcházely z místnosti se švédskými stoly. Matčin výraz pln úlevy si vychutnával kouzelnou snídani s kávou, zatímco mně padala hlava do talíře, kterého jsem se ani nedotkla a hodila do sebe jenom dva hrníčky kafe. Na pláži bylo nádherně větrno a vedro, vlny se tříštily o pobřeží a šutry byly všude tak velké, že existovalo jenom jedno jediné místo na celé pláži, kudy se dalo relativně projít do moře. A tak jsme zabraly dvě lehátka a v klidu se vrátily zpátky do apartmánu přichystat věci na pláž. Zbytek dne probíhal tak nějak v klidu. Zhodnotila jsem, že Jméno růže možná dočtu ještě dřív, než dovolená skončí, proto nebylo bláhové tahat s sebou další knížku, a že moje sedřená noha z Otavy už vypadá mnohem lépe. Když se člověk dostal za vlny, což představovalo několikametrovou cestu ve vodě, která normálně vysokému člověku sahala tak po pás, dalo se i relativně plavat. Jenže kamkoliv se doplavalo, vlny ho odnesly zase zpátky a nikdy jsem nebyla schopná najít místo, kde bych aspoň špičkami prstů nesahala na dno.

Procházka po takzvané kolonádě v deset večer představovala to, že jsem znechuceně stála před každým obchodem se suvenýry a čekala na zbytek výpravy, než vyjdou ven s tím, že nic nekoupily, protože se podívají ještě někde jinde. Zato já vzala útokem první krám, koupila tam pár lahví alkoholu a řekla, že já jsem spokojená a můžu zpátky na hotel. Navíc smrad, který se linul z připáleného rybího a olivového oleje smíchaný s potem všech možných turistů, štípal nejenom v nose ale i v očích. Znuděná jsem se vydávala do obchodů s oblečením a hledala na „značkových“ věcech známky toho, že je to předělávka, jinak bych byla dost v šoku, kdybych koupila v pouličním obchodě conversky za 15 éček. V posledním obchodě jsem koupila dva cidery a Ben&Jerry’s a konečně všechny přemluvila, že můžeme jít zpátky. Cestou už jsem navíc přemýšlela o tom, jak budu přes letiště pašovat čtyři lahve Metaxy.

Natěšená jsem vyndala nejvíc nachlazený cider a nejvíc zklamaná jsem ho chtěla vrátit zpátky, když jsem nenašla otvírák. Matka mě ujistila v tom, že jsem šikula a že to otevřu i bez něj a ať si nějak poradím, přeci jenom jsem skaut (v duchu jsem polkla to, že přeci jenom je to ona, kdo mě drží od tábora, ale nechala jsem to být s tím, že jí prokážu, že to opravdu zvládnu otevřít, i když vím, že u mě je to nemožné). Taky že možné se stalo možným a nemožné zůstalo nemožným. Metličkou jsem zátku sice otevřela, ale půlka cideru se vylila do šuplíku s příborem, tak jsem naštvaně poslala matku napřed, aby mi vzala všechny věci a sejdeme se na terase, zatímco já „šikula“ to uklidím. Rozhořčení z rozlitého cideru přetrvalo i potom, co jsem za chvíli lahev vypila, jelikož byl tak neuvěřitelně dobrý, těšila jsem se ale tomu, že na mě čekala malá krabička skvělé zmrzliny, jež se dostala do zatracení v tu minutu, kdy jsem jí svěřila na hlídání matce. Její omluva nad prázdnou krabičkou, že chtěla jenom ochutnat a přeci to nenechá roztát, mě utvrdila v to, že přeci jenom jak ten den nevypadl tak hrozně, skončil pro moje očekávání dost na hraně. Beze slova jsem sebrala svoje věci a šla si lehnout.

Táta mě jako malou naučil miloval hudbu. Nechával mě každou chvíli zpívat, koupil velké repro bedny i mikrofon a oba jsme tančili v obýváku, zatímco se v hifi věži točily tři CD všelijakého českého mixu. Díky němu jsem si zamilovala písničky, co teď znají děti jenom ze zpěvníků anebo pro ně už starých filmů, i když už dávno byly barevné. Od něj znám Olympic, Katapult, Lucii, Chinaski, Divokej Bill a Mňágu. A právě Mňága to byl, co mi zněl v uších, když mě napadla spásná myšlenka zapnout deaktivaci roamingové sítě. A tak jsem spasila svoji duši a zachránila svoje připojení se světem. Pyšná na svůj objev a spravení něčeho, u čehož jsem si myslela, že bude až do návratu do své domoviny rozbité, zadoufala jsem, že špatným milníkům na naší dovolené je konec, dokud jsem se ráno nevzbudila. Protože máma zlomila klíč v zámku a na Krétě, kde je pořád jenom slunečno, nezačalo pršet.


sobota 15. dubna 2017

Deník vysokoškoláka no.2 aneb Politolog a hospoda

Zdálo se být tak tři hodiny ráno, možná později. Na ulepeném stole s vypálenými důlky od cigaret, poloprázdnými půllitry s pivem a jedním popelníkem plným oharků od cigaret leží položené mobily displejem dolů. Kolem stolu na rozviklaných židlích sedí několik politologů, kteří už pijí v třetím podniku a poslouchají hudbu z jukeboxu, kterou tam někdo navolil ještě před hodinou. Zdá se to jako žalostný pohled, na ty pokleslé hlavy u piva, co se snaží překřičet hudbu ve snaze vysvětlit tomu druhému, co ho přimělo být ve čtvrtek v nonstop baru, který se podobá vesnickému lokálu, kam chodí jenom štamgasti, co vydělávají na těch deset kousků piva, která spořádají, když sledují v televizi zavěšené na zdi u stropu, fotbal, hokej nebo cokoliv, co zrovna běží na sportovním kanále, protože nic jiného je v životě nezajímalo tak moc, jako zda Slavie porazí Spartu nebo kdo vyhraje letošní ligu mistrů. Žalostný pohled to možná je, ale ještě před chvílí všichni zpívali „Země vzdálená“ a „Ach synku, synku“ a dohadovali se o tom, která z těch dvou by byla lepší hymnou.

Nikdo z nás ten večer nepočítal s tím, že pojede domů ranním metrem v půl šesté ráno. Nikdy se s tím nepočítá, zároveň se ale nikdy nepočítá s tím, že zajdeme jenom na jedno pivo. Nikdy se počítá s tím, že nějaká akce (i když je spontánní) skončí s tím, že se v deset rozejdeme a jedeme do bytů či na kolej, protože ráno musíme vstávat do školy a do práce (dobře, občas se nějaká výjimka najde, ale vždycky se ten den najde několik jedinců, co pokračují vesele dál). Nikdy se nepočítá s tím, že by existoval týden, kdy se nesejdeme aspoň jednou. Ať už jsou to čtyři piva do půlnoci nebo neznámý objem alkoholu, co vám vysál peněženku, tak že jste rádi, že se máte jak dostat na konci týdne zpátky domů, kde vysypete kufr plný špinavých a kouřem načichlých věcí k tomu, aby vám je vaše milovaná maminka mohla vyprat, jelikož to je přesně to, na co se celých těch pět dní, co vás neviděla, těšila nejvíc.

Při dostatečném štěstí, kdy se rozhodnete, že tu hodinovou cestu zpátky do bytu vydržíte, nastoupíte na tramvaj, kde s vámi sedí jen dalších pár lidí a jedete domů s jasným vědomím, že zítra do té školy nepůjdete. Najdete sluchátka a modlíte se, aby váš telefon měl ještě dostatek baterky, aby vydržel celou cestu až do bytu. Nasadíte jenom jedno sluchátko, protože je vždycky lepší vědět, o tom, co se v noční tramvaji děje. Myslíte si, jak se díváte ven na to, jak je Praha v noci hezká a klidná, ale přitom jenom nepřítomně zíráte do okna, protože se vám oči zavírají dolehlou únavou. Cítíte, jak střízlivíte a svět se najednou přestane tak točit a ustálí se jenom na jedno místo a ten náhlý šok z toho, jak je všechno tak moc přímé, vám způsobí narůstající bolest hlavy. Vůbec ne kolébavě, ale strojeně rovně vystoupíte z tramvaje a dosti rychlým krokem se snažíte přemístit k budově, kde máte zrovna přebývat. Neustále se díváte přes rameno, jestli vás někdo nesleduje, jak zábavným způsobem sunete nohy dopředu, díváte se pod nohy a zkoumáte, jestli vaše chůze je dost rovná. Problém nastane, když musíte otevřít dveře a nemůžete najít klíče, vysypete celou tašku na chodník a přebíráte se v naprosto zbytečných věcech, co se vám tam za celý večer nahromadily, jako třeba obaly od cigaret, letáčky, prázdný obal od žvýkaček, rozsypané žvýkačky, tužky, neidentifikovatelné kusy papírů, drobné, prázdná peněženka, cizí zapalovač, kapesníky, zamotaná sluchátka, ale klíče nikde. Začnete panikařit, protože se bojíte, že jste si zabouchli byt nebo při nejhorším ztratili klíče v baru. Nakonec si vzpomenete, ze klíče máte celou dobu v kapse a ty rozházené věci před dveřmi byly zbytečnou věcí. Po vyjití do čtvrtého patra v budově bez výtahu, který by vám byl stejně k ničemu, protože trpíte klaustrofobií, stojíte před dveřmi do bytu, co jdou špatně otevřít, i když v sobě nemáte šest piv. Navíc v bytě spí vaše dvě spolubydlící, které na rozdíl od vás, druhý den do školy vstávají. Snažíte se opatrně otevřít dveře, ale sotva můžete otočit zámkem, takže místo mírumilovného příchodu vejdete do bytu jako německá okupační vojska. Pak je postup dosti jednoduchý, skopnout boty, odhodit klíče a tašku, najít po tmě postel, převléknout se do trička na spaní, vypnout budík, nabít mobil a jít spát.

Ráno jedním okem koukáte na hodiny a silně přemýšlíte o tom, jestli má cenu ten den vůbec ještě vstávat nebo prostě jenom ležet a koukat z okna ven. Přeci jenom se přemůžete, dáte studenou sprchu, dvě skleničky vody, jelikož máte silnou dehydrataci, k snídani maximálně suchý rohlík, protože nic jiného k jídlu na bytě stejně nemáte, najdete oblečení, co ještě nesmrdí jako hospoda a vykouřená krabička od cigaret a pokusíte se v ten den ještě nějak existovat. Buď strávíte dvě hodiny na pozdním obědě, po kterém přijdete domů, koupíte něco malého k večeři, zalezete do postele a přemluvíte se k tomu, že zítra do té školy opravdu půjdete, protože ji máte celý den nebo do té školy přeci jenom musíte i po dlouhé noci, sedíte nepřítomně na přednáškách a nadáváte na to, že Eduroam zase nefunguje, a tak místo sledování toho, co se zrovna děje ve světě, dáváte aspoň poloviční pozor, co zrovna přednášející říká, jelikož vám nic jiného nezbývá. V případě příchodů do školy existují ale i tací, co místo půl hodinové cesty do školy, s tím, že jim máte držet místo na přednášce, jedou do školy hodinu a půl a přijdou až na přednášku další, protože když už jedu o pět minut déle, tak to nemá cenu tam chodit vůbec. Místo pozdravu stačí jedno lehké kývnutí hlavou, protože máte stále kocovinu a nechcete dělat zbytečné pohyby, aby vás hlava ještě víc nerozbolela. Ostatní v pochopení se jen lehce usmějí nebo soucitně sotva kývnou zpátky. Dáváte po kousku dohromady útržky z předešlé noci, modlíte se za to, aby na vás nikdo neměl žádný kompromitující materiál v podobě fotek a videí a doufáte v to, že ten večer tam byl i větší zoufalec než vy.

Není to tak, že jsme alkoholici. Není to tak, že se každý den vracíme nad ránem. Není to tak, že to jediné, co známe je hospoda. Není to tak, že do školy nechodíme a střízlivíme doma v posteli, abychom večer mohli zase vyrazit. Není to tak, že všechny naše peníze jdou jenom na chlast (i když u některých by se dalo ve výjimečných případech docela pochybovat). Je to tak, že když už, tak až noční tramvají nebo raním metrem. Je to tak, že když už, tak ráno víte, že to byl špatný nápad. Je to tak, že zvládneme do toho i školu a někteří i práci. Je to tak, že dokážeme studovat i mít studentský život vysokoškoláka, který nám hodně lidí závidí. Upřímně, rána by nám nikdo nezáviděl, ale jednou za chvíli je potřeba mít nějaký takový příběh, o tom, jak se vracíte domů a netušíte kolik je hodin a neustále se musíte ujišťovat, že sedíte ve správné tramvaji, ve správném směru metra nebo že jste pořád vzhůru, abyste neskončili na Zličíně v depu.

Neberte si z nás tak velký příklad. Berte to tak jak chcete vy. Na co se cítíte vy, na co se cítí vaše peněženka a vaše játra. Užijte si svůj život studenta tak, jak chcete, nad knihami nebo nad pivem.


Ren

úterý 14. února 2017

Valentýn trochu jinak


Mohla bych psát o tom, jak je Valentýn skvělý svátek na oslavu lásky. Mohla bych psát o tom, jak nezadaní nemusí nijak smutnit a ať si radši koupí někde lahev vína a budou na to mnohem lépe, ať zajdou do baru, do kina nebo někam s přáteli, ať ten svátek prostě nijak neřeší. Můžu psát o tom, jak je to vlastně jenom neuvěřitelně komerční svátek a že by si pánové i dámy mohli uvědomit, že existují i jiné obchody než jenom Pandora. Můžu psát o tom, jak je to původně americký svátek a my v Čechách máme podobný svátek, a to je první máj, a že bychom mu měli vrátit jeho původní podobu a zapomenout na prvomájové průvody naších bratří soudruhů (i když to je dosti těžké, když se na vašem maloměstě začaly znovu pořádat, přestože jsou pojmenované jako lampionové průvody, ale podobnost je tu dosti zjevná…). Ale ani o jednom se pořádně psát nedá. A obecně psát na Valentýna o Valentýnu je dosti velké klišé, kterého mají skoro všichni po krk, jelikož neustále narážejí na srdíčka a zamilované páry, na meme pro nezadané, kde se snaží zabránit pojmu: „Love is in the air.“ a na reklamní kampaně upozorňující na to, že tohle krajkové kvalitní a úžasné zboží je právě v akční valentýnské slevě a již druhý den může být u vašich dveří.

Valentýn jakožto již globálně známý svátek, který k nám jako spousta jiných věcí přišel ze Západu, se zvláštním způsobem vyhnul modernizaci, lépe řečeno post-modernizaci. Stále máme před sebou pouze dvě strany – zadané a nezadané. Tyto dvě strany lidí se nadále dělí na další dvě skupiny – ti, kteří svátek ignorují a ti, kteří ho slaví (sami s lahví nebo s někým). Jen málokdy najdete někoho, kdo by spadal do jiné kategorie.

Každý jiný svátek je reklamně zneužit pro věc každého jedince ve světě. Ale Valentýn? Ten zůstal skoro nedotčen. Kde jsou lidé volající potom, že Valentýn je svátkem lásky a neměl by patřit jenom párům? Kde jsou lidé volající potom, aby se slavila láska všech – homosexuálů, bisexuálů i těch stereotypních heterosexuálů, co vycházejí z módy? Kde jsou lidé, volající potom, že láska není jenom milostná, ale i v rodině, mezi přáteli atd.? Kde jsou lidé volající potom, že na světě existuje spousta lidí, kteří lásku neznají? Kde jsou lidé volající po míru pro Valentýn? Kde jsou lidé, kteří volají cokoliv jiného, než kup růže, čokoládu a večer si užij?

Jako by se tato část lidí měla teprve narodit. Jako by tato část lidí bála projevit svůj zájem a změnit ta strukturu toho, co bylo po několik desetiletí stejné. Jako by čekali, hledali pomoc, vytvářeli plán na změnu toho posledního, co jim zbylo ku změně ze starého světa.


Narazila jsem jen na nepatrnou část lidí, kteří se zmínili pár větami, že Valentýn je pro ně šancí říct svým nejbližším, že je mají rádi a dát jim něco hezkého (ale počkat, něco takového tu bylo již nedávno – no ano, Vánoce!). Další člověk mluvil o tom, že něco takového by od nás mělo vycházet samovolně bez připomínání kalendáře, billboardů a sponzorovaných reklam na sociálních sítích a toho ustanovení se mi zdálo jako něco, čeho by se dnešní doba mohla chytnout. Postupem času budeme zachycovat více a více boření konvencí a stereotypů. 

Zkuste se tedy zamyslet nad tím, koho máte rádi a snažit se jim to dokazovat i víckrát než jednou či dvakrát ročně o Vánocích a  na Valentýna. Zamyslete se také nad tím, že na světě rozhodně nejste sami a že Vás má někdo rád. A taky se zamyslete nad tím, že na světě nemá tolik lidí takovou šanci jako vy. Pokud se přeci jenom cítíte nějak mizerně, zkuste udělat radost komukoliv, koho zrovna potkáte, nalepte hezký vzkaz na autobusovou zastávku, darujte oblečení na charitu, cokoliv o čem si myslíte, že někomu jinému můžeš udělat radost, nemusí to být přímo karma, ale jednou se Vám to vrátí.

Zkuste šířit lásku nejenom na Valentýna.
Ren.




pondělí 31. října 2016

Deník vysokoškoláka no.1

Všechno to vypadá jako zvláštní sen, moc skutečné a nereálné zároveň. Něco jako když si pustíte do uší jazz a jdete se projít po noční ulici ve vaší vesnici, a přitom si myslíte, že je to Paříž, vy jste ubytovaní v luxusním hotelu, právě se vracíte z klubu, lehce omámení alkoholem, a na ulicích potkáváte lidi, co jsou na tom stejně jako vy, užívají si život a pomalým krokem se kochají krásami světlých ulic francouzských. 

Jenže možná že vám v uších zní jazz, možná že v ulicích potkáváte lidi, co jsou na tom stejně jako vy, možná že jste omámení alkoholem, ale rozhodně to není lehce, rozhodně se nerozplýváte krásami ulice, rozhodně nejste v Paříži, ale v Praze, a co mnohem víc, nebydlíte v luxusním hotelu, ale na koleji a nebo vůbec doma s rodiči a do školy dojíždíte i dvě hodiny. A takový je život vysokoškoláka. Aspoň tedy po tom měsíci, který jsem měla šanci vidět.

Po zjištění, že můj obor je tak volný, jak to jen jde, jsem pocítila první pochyby o tom, jak moc se mi to bude zamlouvat. Do školy musím chodit vlastně jen v pondělí asi tak na tři a půl hodiny a pak nic. Zbytek jsou jen přednášky, pokud ale chcete zjistit něco vážně zajímavého, je dosti doporučeno na ně chodit. Ne snad proto, že byste se na nich něco přiučili, ale proto, co vám přednášející sdělí o dění okolo vás. Třeba kupříkladu, že vše, co jste doposud věděli, je špatně, že na každou správnou odpověď se vás každý zeptá, proč?, že Slováci jsou vlastně idioti, a to ze všech přítomných studentů zastupují asi tak jednu třetinu, že Hus byl něco jako Hitler, že není nikdo lepší než Moravák a že Indii by v nedaleké době mohla potkat nějaká pozitivní zpráva, třeba jako mor. 

To, že pro vás vaši straší spolužáci přichystají party, abyste se lépe integrovali, je sice velice štědré, ale že je pořádají uprostřed týdne ze středy na čtvrtek, kdy ve čtvrtek máte přednášku od 8 ráno, už tak hezké není. A způsob jakým po takové party skončíte, je ještě horší, než jste si dokázali představit. Protože vrátit se domů v osm ráno s rozbitým telefonem, kdy jste ještě před pár hodinami seděli v nonstopu a zašívali někomu kalhoty, je prostě to, co musíte zažít!

Pravý problém nastává ve chvíli, kdy jste tak rozmazlení, že na koleji bydlet nechcete, a tak se rozhodnete, že do té doby, dokud neseženete byt, budete dojíždět. Nápad století. Čekám za něj v nejbližší době Nobelovu cenu, protože něco tak chytrého se jen tak nevidí. Vstávat v jeden den v pět ráno a vracet se v šest večer, je vše, co jste si kdy přáli. 

Vejška je však něco, co si nemůžete nechat ujít. Nejde o to, že budete mít titul (možná), nejde o to, že se něco nového naučíte (oh jasně!), jde o to, že najdete nové lidi, že poznáte někoho s kým si sednete na pivo (irské kafe či víno, pokud pivo nepijete, za což si odnesete dost opovržených pohledů od Pražáků, protože, který inteligent nemůže nepít pivo, když je z Česka?!) a mluvíte najednou o úplně jiných věcech, než s lidmi ze střední nebo základky. Je to místo plné možností, zajímavých přednášek a debat, které sice nejsou za kredity, ale fakt stojí za to se na ně jít podívat. Najednou máte pocit, že máte moc něco říct, na demonstracích, protestech, najednou jste mnohem větší, než jste byli doposud. 

Ze spousty stran poslouchám, že mí bývalí spolužáci za sebou už mají spoustu testů, zápočtů, přípravných zápočtových testů atd. Já nic. Nestěžuji si. Jak bych mohla? Nemusím dělat nic až do zkouškového, teprve potom začnu propadat panice, deseti hrnkům kávy denně, skoro žádnému spánku a prášky proti stresu. 

Asi taková je zatím vejška očima měsíc starého studenta prvního ročníku.

neděle 4. září 2016

Centrum pro všechny

Za svůj život jsem se potkala z různými sortami lidí. Každý z nich vypadal jinak, choval se jinak, vyrostl jinde, měl rád jiné věci, věřil v jiné věci a dělal jiné věci. Za některé z nich jsem ze srdce vděčná, že je mám ve svém životě, a jiní jsou pouze přínosem nebo chvílí, kterou musím přetrpět. Nejvíc ze všeho si ale vážím lidí, kteří v sobě najdou odvahu udělat něco, čeho se ostatní bojí, konkrétně v mém okolí se jedná o jednání s lidmi, kteří na tom nejsou fyzicky či mentálně úplně v pořádku. Můj starší brácha trpí DMO (dětská mozková obrna). Existuje několik forem této nemoci a každé dítě se s ní jinak vypořádává. Brácha byl první kluk na vozíku s touto nemocí, který nastoupil do Speciální školy v Poděbradech. Postupem času však přibývali další a s jejich neuvěřitelně optimistickým pohledem na svět se zrodila v hlavě z jedné učitelek myšlenka, která se zdála všem okolo jako nemožná a nerealizovatelná. V té době mohlo být mému bratrovi asi 13 let. Dnes je mu 24 a ta myšlenka se rozrostla na neuvěřitelný projekt, který pomáhá integrovat postižené děti se zdravými a naopak. Před 11 lety se zrodilo Centrum pro všechny.

Prvotní myšlenka této organizace byla v integraci dětí, ale zároveň také měla přinést nové zážitky pro děti, které je potřebují. Myšlenka byla v tom, že vznikne tábor pro děti s postižením, jakýmkoliv. 7 dní, kdy budou děti spolu a zažijí něco, co se jim nikdy nepřihodí za celý život a jako bonus si rodiče na týden odpočinou.

Za celé léto se uskuteční 4 turnusy. Pro děti s autismem, kam jezdí i děti s Downovým syndromem (pokud nevíte, o jaké nemoci se jedná, prosím vygooglujte si je). Pro maminky s dětmi. Pro předškoláčky a žáky 1. stupně ZŠ. A nakonec ten nejlepší pro puberťáky a žáky 2. stupně ZŠ.

Sama jsem s bráchou začala jezdit, když mi bylo 10. Poznala jsem tam kouzelné děti s očima, co jenom září nadšením, štěstím a energií, poznala jsem tam spoustu asistentů, bez kterých by tábor nebyl možný (o jejich užitečnosti se dozvíte níže), a poznala jsem tam i spoustu cizinců, workcampáků (o jejich přínosu také níže). Je to těch nejnáročnějších a zároveň nejkouzelnějších sedm dní, které přes celé léto nastanou.

Jako dítě jsem se tehdy o nic nestarala. Užívali jsme si program společně s ostatními dětmi a jak jsme se společně s mými dvěma kamarádkami, jež znám už od školky, dozvěděly na našem posledním táboře jako děti, bylo to pro to, že si z nás vychovávali další asistenty. Přesto, že se jedná o tábor, kde najdete děti na vozíčku, nebyla to žádná procházka růžovým sadem. Skoro každý den běhací hry do lesů, dlouhé výpravy, vyčerpávající hry. Vše pro to, aby to vypadalo jako normální tábor a přitom to byl ten nejneobyčejnější tábor, který kdy někde najdete. Projížďky kočáry, hudební koncerty, taneční a divadelní vystoupení atd.

Moje vidina tábora se trochu pozměnila, když jsem se stala asistentem. Jeho úkolem je se těch sedm dní starat o své dítě, mnohdy o dvě, tři či dokonce čtyři. Jste plnoprávným účastníkem programu a jestliže je "vorvo" (hra, která z vám vyždíme veškerý vzduch z plic, a která vás přinutí necítit vaše nohy a ruce) a vy máte na starosti vozíček, tak do toho dáte prostě všechno a když bude potřeba, tak ten zas*aný kopec s tým vozíčkem prostě desetkrát vyběhnete. Na konci už jenom ležíte na zemi, popadáte dech, ale vidět tu radost vašeho dítěte vám dá novou energii do toho žít tak celý týden. Jako asistent ráno vstáváte dřív a v noci jdete spát déle, podstatně déle. Ráno obléknete své dítě, případně přendáte na vozík, zařídíte nutnou ranní hygienu, včetně toalety, na snídani nejdřív nakrmíte své dítě, pak sebe a celý den ho máte na očích. Možná, že to zní příšerně, ale věřte mi, že takové to není. Pro nás ne. Nevracíme se na tábory, protože za to dostáváme peníze (my za to nedostáváme vůbec nic), nevracíme se, protože je nás tam potřeba (i když to tak doopravdy je), my se tam vracíme, protože chceme, protože ty děti rozdávají lásku na potkání, protože se smějete tak moc, že brečíte, protože jsme parta lidí, která to tam miluje. Děláme všechnu špinavou práci, a občas je to opravdu dost špinavá práce, ale díky ostatním vám to nijak nevadí.

Časem, kdy děti vyrostly a tábory se staly populárnějšími, se stala práce pro asistenty trochu složitější a žádní noví se moc nehlásili, proto přijeli na řadu workcampáci. Skupina asi o deseti lidech z různých zemí světa, kteří se rozhodli přijet na náš tábor. Každý rok jiné skupiny a jiní čeští leaders. Letošní skupina byla výjimečná. Nestávalo se často, že by si s námi tak sedli a byli tolik ochotní dělat spoustu věcí, co my. Děti si je zamilovali hned, oni si zamilovali hned děti a my byli nadšení, že to jde tak hladce.

Konec všeho je smutný. I konec tábora se neobejde bez slz. Děti nechtějí odjet, těší se na další rok. Ani vám se nechce odjet. Být týden daleko od města v jedné obrovské stodole s ještě větší zahradou plnou ovocných stromů, jejichž plody vám v noci padají na stan, s neuvěřitelným vybavením jako trampolína, taneční tyče, šály, obruče atd., je váš malý kousek ráje, který uvidíte až zase za rok. Už v tu chvíli se těšíte na ty samé děti a na nové přírůstky, na vaše přátele z řad asistentů. To všechno vám dá nový nadhled nad životem a přiměje vás se zamyslet nad tím, co je pro vás důležité a že žít se dá vždycky. Dostanete novou dávku energie a pozitivity, i když vás minimálně jednou denně někdo z dětí naštve, protože většina z nich bývá i rozmazlená a dost paličatá nehledě na jejich diagnózy.

Centrum pro všechny a hlavně zakladatelka celé této organizace jsou důkazem, že když pevně v něco věříte a chcete jít za svým snem, můžete se za ním dostat přes jakékoliv překážky, i když vám bude každý tvrdit, že nic z toho se přeci nemůže stát a že váš nápad je to nejšílenější, co kdy slyšeli. Pokud vám to řeknou, jděte za tím, co nejusilovněji, ať je to také to nejšílenější, co kdy viděli.

Ren  

neděle 21. srpna 2016

Co mi střední dala a vzala aneb pohádka jménem Gympl

Je to tu. Dlouho slibovaný článek je konečně na světě. Jsem ráda, že jsem se k jeho napsání konečně dostala, ačkoliv mě to stálo hodně přemáhání se, ale nakonec jsem ten vnitřní boj sama se sebou vyhrála. Neberu psaní jako povinnost, ale odreagování. A třebaže jsem poměrně cílevědomej člověk, na druhou stranu jsem ovšem taky dost líná se k něčemu podobnému dokopat, a tak raději snáze sklouzávám ke stereotypnímu stylu života (čti spí do 11, celý den si čte nebo sleduje seriály) a o to hůř se pak z této komfortní zóny dostávám.

Jednoduše bylo už na čase posunout se kupředu.




Dlouho jsem se zamýšlela nad otázkou, co mi gympl dal nebo v opačném případě vzal. Nakonec jsem pro Vás v rámci této úvahy vytvořila seznam, ve kterém se Vám v několika bodech pokusím přiblížit, co všechno jsem se kromě periodické tabulky, kombinatoriky nebo Newtonových zákonů naučila a získala za uplynulé čtyři roky.



1. "I'LL BE THERE FOR YOU!"

Na základce jsem poslední dva roky nabývala dojmu, že do té třídy nepatřím a s každým vysvědčením se nemohla dočkat toho posledního. Věděla jsem, že kromě hrstky lidí, se kterou jsem se bavila, zde panovala úplně jiná mentalita, která nerozuměla Vám a ani vy jí, určitě to každý znáte. 30. 6. 2012 byl den, kterým pro mě odstartovaly jedny z nejlepším prázdnin doposud. Dodnes na to vzpomínám jako na jedno z těch klíčových období, které Vás konečně posune někam dál. Jiný kolektiv, jiná mentalita, konečně jsem si připadala, že doopravdy žiju. Právě za tyhle prázdniny jsem totiž stihla poznat část mé budoucí třídy. To hlavní ale přišlo až na podzim téhož roku, kdy startoval nový školní rok. K mému překvapení jsem hned na poznávacím kurzu pomalu ale jistě ztratila veškeré ideály o tom, jak budou lidi na střední kůl a moje přehnaná očekávání byla nepochybně ovlivněna různými americkými filmy o střední. (Jo, nikdo jako Troy Bolton z HSM v tý třídě fakt nebyl, smůla.) Byli jsme dost zvrácená třída. O přestávkách jsme se pošťuchovali jako děti na prvním stupni. Lítajicí svačiny nebyly něčím nevšedním. Kradli jsme si sešity a navzájem si do nich psali vtipné a často nevhodné poznámky, které se pak vždycky nešťastnou náhodou dostali do ruky zkoušejícím. Pamatuju si, jak mě jednou dva spolužáci v naději, že to bude fakt vtipný, začali lechtat na lavici a navzdory mému neskonalému odporování jsem se najednou ocitla o přestávce před celou třídou bez trička. (trapas) A už jsem vám vyprávěla o tom, jak zabalili spolužačky do pětimetrové potravinářské fólie a ty chudinky se z toho dostávali ještě druhou přestávku?   Myslím, že naše druhá bloggerka Ren zase nikdy nezapomene na to, jak jí nedobrovolně prali svetr ve třídním umyvadle, no prvák byl fakt zajimavej a  je toho opravdu příliš pro jeden článek. 
Nicméně v prváku jsem z toho kolektivu byla dost otrávená, všichni jsme ještě stále byli tak nějak naškatulkováni do jednotlivých společenských kast a dovolila bych si říct, že tu ve vzduchu panovalo i mírné opovržení a nadřazenost. Ale nehádali jsme se.
Ledy se poprvé prolomily někdy na lyžáku a od té doby to bylo jen lepší a lepší. Nevědomky a krůček po krůčku jsme se každý navzájem od sebe učili něco nového. Někdo nabýval sebevědomí a někdo pracoval na své povrchní stránce. Ve třeťáku na cyklisťáku jsem se sblížili zase o kousek víc a já už věděla, že jsem našla přesně to, co jsem na základce nikdy neměla. Ten nejlepší kolektiv pod sluncem.
Zvládli jsme maturitu, společně ušli obrovský kousek cesty a podrželi se i těch nejtěžších chvílích (čti potřebuješ zvracet a nemá ti kdo podržet vlasy). Gympl mi dal šanci být ve správnou chvíli na správném místě a poznat tak úžasné lidi a šanci udělat si z nich kamarády (snad) na celý život. Tohle se běžně na střední nestává a jsem nesmírně vděčná, že já takovou příležitost dostala.


2. "Láska na první pohled?"

Doslova a do písmene. Osobnější, ale nemohla jsem si odpustit tenhle milník vynechat. Říká se, že každý začátek je prima a pro mě to vážně prima začátek byl. Dovolím si tvrdit, že takhle šťastná jako tenkrát jsem dlouho nebyla. No, nic ale netrvá věčně, že jo. S prvním láskou přišlo i první zklamání. Dodnes na to období ale hrozně ráda vzpomínám. Jinak další z věcí, která by se mi nikdy nepřihodila nebýt v roce 2012 studentkou gymplu.



3. Naděje, odhodlání, sebevědomí

Ještě než jsem vůbec měla s gymplem co do činění, moje sebevědomí kolísalo tak různě kolem -273,15 stupňů celsia,  nebo-li 0 Kelvinů, což je vlastně dle třetího termodynamického zákona absolutní nula. Vždycky říkám, že všechno je propojeno se vším a vše se děje kvůli něčemu a v tomhle případě tomu nebylo jinak. Asi to bylo právě způsobeno lidmi, které jsem kolem sebe měla, protože je zvláštní, že se to všechno s příchodem na gympl od základů změnilo. Na základce jsem se kolikrát za svoji snahu (a s dovolením a velkými uvozovkami) chytrost kolikrát styděla a přesto si nepřipadala stále dost dobrá. Když jdete na gympl, čekáte o proti základce, co se učiva týče, děs, hrůzu, špatný známky...Já jsem podvědomě věděla, že to tak horký nebude. Moje schopnost snáze se učit byla najednou uznávaná a ne hejtovaná a nakonec i sdílená. Tohle byl právě jeden z těch faktorů, co mi vrátil moje sebevědomí zpátky do normy.
Za ty čtyři roky jsem poznala, že naděje je správná věc, která ovšem funguje na základě toho, jak moc svým snům a představám věříme, kolik jsme schopni do nich investovat a jak moc je naše víra v ně silná, je tedy postavená na sebevědomí. Pakliže splňujete tyto požadavky, získáte odhodlání jít za svými sny, konat činy a a své idee tak zrealizovat.



4. "Na všechno se dá koukat ze dvou úhlů pohledu"

Všechno souvisí se vším. Změní se Vaše morální hodnoty a priority, změníte úhel pohledu. Já měla do té doby jeden jediný, hodně pesimistický, ovlivněný názory společnosti, ve které jsem se pohybovala. Nový kolektiv, nová mentalita, nový úhel pohledu. Do té doby jsem nikdy nebyla 100% sama sebou, byla jsem dost sebekritická a je pravda, že stále jsem, ale naučila jsem se s určitými věcmi žít, naučila jsem se určité věci přijmout takové, jaké jsou a našla v nich skrytou krásu a originalitu a to podle mě je hlavní pilíř k naší duševní spokojenosti a vyrovnanosti. 



5. Schopnost ovládat čas

Věřím, že každý by chtěl tuhle super power. Neuměla jsem se nikdy vykašlat na něco, na čem mi opravdu záleželo, prostě jsem taková nebyla a nejspíš (díky bohu) nikdy nebude. Kolikrát se mi naskytla situace, kdy jsem si říkala, že tohle nezvládnu, že se tu chemii ze dne na den nenaučím, že bych si přála aby měl den 50 hodin a já uměla cestovat časem, panikařila jsem. Hlavně teda v prváku, pak to přišlo až u maturity. Nicméně vždycky jsem se uklidnila, nadechla se a s vervou a odhodláním se pustila do práce a nepřemýšlela, jestli to zvládnu resp. stihnu nebo ne, prostě jsem se s tím nějak vypořádala po svém. Co jsem stihla, to jsem stihla. S dojmem, že jsem vložila do něčeho, co mě fakt baví, maximum jsem pak vždycky šla na test s pocitem totálního vokna a doufala, že to nějak dopadne. A dopadlo. 
Víte, vždycky to nějak dopadne a jak, to už záleží jen a jen na vás, všechno se to odvíjí od toho, kolik jste do dané záležitosti schopni investovat, ať je to test z chemie, maturita, vztah, sport...já tomu říkám karma. Jednou se Vám to všechno prostě vrátí. Takovým mým životním mottem je, že i když se Vám zdá nějaká situace zpočátku nezvladatelná, pokud to nevzdáte, vždycky to dopadne tak, aby to pro vás bylo co nejlepší. Bez ohledu na to, jestli Vám zbývá 24 nebo 48 hodin.Věřte mi. 





6. Nové příležitosti

Za celé středoškolské studium se mi naskytlo hned několik skvělých příležitostí. Krom toho, že jsem měla možnost poznat spoustu nových lidí, se naskytly jiné a zajímavé příležitosti. Byli jsme neobyčejná třída, tvrdili to všichni a my to o sobě věděli taky. Jedna z věcí, která nás dělala neobyčejnými bylo záhadně vysoké číslo počtu exkurzí, které jsme měli na kontě. Navštívili jsme toho a viděli fakt spoustu a díky naší soutěživosti asi i vstoupili do dějin našeho gymplu. Díky naší škole jsem třeba měla i možnosti vycestovat do Francie a podívat se do sídla evropského parlamentu. Kromě nespočetných cestovatelských dobrodružství mi ale střední dala příležitost, abych našla samu sebe a něco co mě doufám bude bavit. Nebudu lhát, když řeknu, že nebýt na gymplu, nikdy bych se pravděpodobně nerozhodla jít studovat medicínu  a kdybych si tenkrát ten seminář z biologie nakonec nezvolila, kdo ví, třeba bych dnes na Facebooku uváděla, že jdu studovat architekturu. 
Život je stále jedno velké překvapení.



7. 365 x 4 záchvatů smíchu, které Vám prodlouží život!

Další věci, které si cením je právě ta mentalita, která v celé škole panovala a s ní spojený humor, který mě celé 4 roky doprovázel. Protože není nic lepšího, než když se dokážete smát od 8 od rána do tří odpoledne, přestože máte všichni za 4 nebo za 5 z testu z matiky a zítra zas něco píšete. Zdá se to jako něco nemožnýho, ale věřte nebo ne, byly doby, kdy jsme dostávali záchvaty smíchu pravidelně každou hodinu. Takový ty záchvaty smíchu, kdy se 30 lidí fakt baví, když už se ani nemůžete smát, jak vás bolí břicho a co víc, kantor se baví s Váma, jó to bylo fajn. Není běžný, aby se 30 lidí takhle sehrálo a společně se pravidelně zasmáli. Asi Vám to přijde jako prkotina, hloupost, ale pro mě tyhle maličkosti fakt hodně znamenali. Bez toho bychom totiž byli obyčejní.



8. Volejbal, volejbal a zase volejbal

Abych se nebavila pořád jenom o těch rádoby duševních záležitostech, jako milovník sportu jsem na naší škole rozhodně nestrádala. Kdybych měla vypíchnout jednu jedinou aktivitu, které jsme poslední dva roky věnovali 90% našich hodin tělesné výchovy a která mi nikdy nešla, byl by to bezkonkurenčně volejbal. Fakt jsem se ho naučila hrát, i přesto, že mě to k tomu nikdy netáhlo.A nakonec nás to i bavilo, no ne? 

Samozřejmě podávat stále moc neumím, co si budem.




9. Zážitky

Nespočet, nespočet, nespočet. Špetce z nich už je tento článek věnovaný, ale všechno se ani sepsat nedá a hlavně některé zážitky si přece jenom ráda nechám pro sebe. Jak by řekl Barney: "Bylo to legendární." Opravdu bylo. Jsem ráda, že se ten pomyslný seznam v našich hlavách zaplňuje i o prázdninách, když už nejsme středoškoláci a taky doufám, že tomu bude tak i nadále, třeba za 20 let, přestože už budeme každý úplně někde jinde a budeme mít kvantum nových strastí a starostí. Ty vzpomínky už nám ale nikdo nevymaže.



Říkala jsem si, že nemůžu být celý článek takhle optimistická a dlouho jsem hledala něco, co mi gympl vzal. Jediné, na co jsem si vzpomněla bylo snad těch pár desítek hodin spánku, které jsem občas oželela, ale to k tomu patří. Takže jsem prakticky na nic záporného nepřišla, protože to v sobě nic záporného nemělo. Nic tak záporného, co by dokázalo konkurovat všemu tomu kladnému, co jsem již zmínila. Já osobně jsem si z  těch čtyř let vzala strašně moc a jsem ráda, že jsem tam, kde teď jsem. Za mě 10/10 a dala bych si to fakt klidně znova. Vám všem, co se teprve rozhodujete ohledně střední a víte, že na gympl máte, běžte tam, zkuste to, protože to prostřední a celkově i ty znalosti Vám v dnešní době málo která odborná střední poskytne a navíc můžete další čtyři roky polemizovat a rozhodovat se o Vaší budoucnosti.
 Vím, že mnozí z Vás takhle odvázaní ze střední asi nejsou a nikdy nebudou, ale pro nás to bylo fakt výjimečné období, protože jsme byli výjimeční. Jak pronesla před svaťákem jedna moudrá paní profesorka:"Nebyli jste nejlepší, byli jste jiní, jiní než kdokoliv před Vámi a jiní než kdokoliv po Vás."

neděle 31. července 2016

#expediceSněžka

"O víkendu mám volnou chatu, jedeme?"
"Jedeme!"

Je konec července a já pyšně můžu prohlásit, že tyhle prázdniny jsem zažila tolik věcí, jako nikdy za celých devatenáct let. Před čtyřmi lety, když jsem končila základní školu, jsem si naivně myslela, že se budu se svými spolužáky vídat každou volnou chvíli, pravdou je, že jsme se od konce deváté třídy nikdy nesešli, snad jen maximálně v sedmi lidech jednou za rok. Letos jsem skončila střední školu a naivní jsem rozhodně nebyla, nedělala jsem si iluze, a pravdou teď je, že jsem rozhodně hodně překvapená z toho, že skoro každý víkend polovina naší třídy někam vyráží. 

Naším nedávným výletem se stala akce s krycím názvem #expediceSněžka. V pátek ráno jsem si zabalila věci do obrovského batohu (a stejně se nevešla, jak jinak), a vyčkala do odpoledních hodin, kdy jsem se dvěma kamarády nastoupila do autobusu směr Pec pod Sněžkou. Dvě hodiny v přeplněném autobuse se všemi věcmi u sebe, protože nikde v zavazadlovém prostoru nebylo místo, jsme skoro usínali, ale ve zdraví to vydrželi a dorazili na místo. Problémem se stalo, že jsme absolutně netušili, kde se nachází chata naší druhé blogerky Týn, a tak přišlo na řadu několik telefonátů, zastávek a přemlouvání, že to není tak daleko a že opravdu to zvládneme najít a že se nebudeme vracet zpátky do města, abychom přežili celý víkend někde v non-stop baru. Po hodině a pár kilometrech stále do kopce jsme dorazili do cíle, kde jsme se potkali se zbytkem naší skupiny, která měla jasný cíl. Vyrazit v noci ze soboty na neděli na Sněžku a vidět východ slunce. 

Večer jsme si dali vodní dýmku, pizzu a kochali se výhledem na Pec a Obří důl, než zašlo slunce za obzor.



Sobota ráno (dobře, bylo to spíš pozdní dopoledne) se nesla ve stylu: dáme si snídani, sedneme si do trávy pokrytou ranní rosou, v hrníčku kávu a v tichosti se budeme dívat na to, jak je svět krásný. Někoho ten pohled do přírody inspiruje k sepsání knihy, k namalování obrazu, k básním, nebo k čemukoliv jinému, někoho (třeba jako nás) to možná neinspirovalo přímo k ničemu, ale rozhodně na chvíli zapomenete úplně na všechno, na chvíli opravdu nemyslíte na nic, jen na to, jak je to všechno krásné a tiché.

Zbytek dne holky navařily oběd, zatímco se kluci nenápadně vytratili k potůčku, aby si z něj vytvořili studni, že by kreativní chvilka? Ano! Musí přeci někde chladit ty lahve, ne? Zašli jsme na lov borůvek a upekli kolář na cestu a ještě zbylo na polevu k palačinkám. Večer se nesl v poklidném rozjímání v peřinách s přípravou na výstup na velkou horu.

Píše se čas 0:30 a my s termoskou kávy, třemi lahvemi vody, krabičkami s koláčem a pizza-šneky, baterkami, čelovkami a termo-prádlem vyrážíme na Sněžku. Netrvalo dlouho (asi tak několik metrů) a máme první zastávku, navíc potkáváme jinou skupinu lidí, kteří vypadají lépe vybavení a mají dokonce trekingové hole, jejich tempo, ale bylo mnohem pomalejší než to naše, a tak se nám rychle ztrácejí z dohledu. Naše tempo bylo zastaveno pomalejšími z nás (ano, jsme hrdá, že jsem patřila k té skupině), a tak jsme se po zbytek cesty vláčeli za mnou za rytmu hudby Taylor Swift. 

Po pár hodinách, několika nekonečných schodech a pár dohadů o tom, co to vlastně za města vidíme pod sebou, jsme byli na místě. Byly tři hodiny ráno a na Sněžce nikdo. Pod námi svítilo polské město a i když jsme byli propocení na kost, neuvěřitelně jsme mrzli. Voda nám došla, a tak nezbývalo nic jiného, než si někde v zákrytu sednout, pokusit se neusnout a neumrznout. Postupem času nahoru přišla spousta dalších lidí, mnohem chytřejších než my, protože vyšli déle a nemuseli tam tak dlouho mrznout, protože slunce vyšlo až v 5 hodin ráno.

Přestávám si stěžovat. Stálo to za čekání, i za to, že si o nás někteří mysleli spoustu podivných věcí, jelikož slunce nevycházelo kvůli vysoké oblačnosti a na nebi se vytvořila jen velká červená čára aneb symbol celého výstupu, protože, kdo v ten den od nás neslyšel toto slovní spojení, jako kdyby na té Sněžce to ráno snad ani nebyl. 






Východu slunce jsme se přeci jen dočkali, i když jen na chvíli. Cestou zpátky přes Obří důl jsme zmokli a vodu v lese našli až kilometr před chatou. Do chaty jsme se dostali v osm hodin promočení, zpocení, unavení. Přesto to byl neuvěřitelný zážitek, na který opravdu nezapomeneme. Pokud chcete něco tohle léto udělat, běžte na východ slunce na Sněžku, ale nejdřív se podívejte na počasí, ať nevidíte jen velkou červenou čáru, jako my.

A za rok prý jdeme na západ slunce.

Ren